Typy ppp

Mentální anorexie je závažné psychické onemocnění, které člověku vnucuje přesvědčení, že je jeho hodnota přímo podmíněná extrémní štíhlostí. Nemocný pak dosažení a udržování nízké váhy obětuje všechno. Postupně ubírá jídla co do množství i pestrosti. I při nebezpečně nízké váze přitom podává obrovské fyzické výkony, případně se přijatých kalorií zbavuje dalšími způsoby jako je nadužívání projímadel a dalších léků. 

Extrémní vyhublost je při mentální anorexii jedinou důležitou hodnotou – touha po nižší váze je stále větší. I přesto, že čísla klesají, uspokojení je pouze krátkodobé. Nemoc žene člověka dál a níž. Někdy už ani dál hubnout nechce, strach z přibrání je pro něj ale noční můrou. Tvrdost na sebe sama a sebezapírání zároveň přináší opakované pocity uspokojení, což vede stále hlouběji do izolace. Pokud poruší nastavené vzorce jídelního chování, zpanikaří a dostaví se výčitky a nutkání posílit zaběhnutá pravidla. 

Lidé s mentální anorexií mají často narušené vnímání vlastního těla (i při hluboké podváze ho vnímají jako normální nebo dokonce tlusté) a závažnosti problému, kdy si rizika onemocnění reálně neuvědomují (tzv. anozognozie). 

V procesu léčby je pro mentální anorexii typická silná protichůdnost postoje k nemoci. Jakoby uvnitř člověka neustále bojovalo jeho zdravé já s nemocí. Vyznat se v tom, kdo právě teď promlouvá, bývá náročné, pro zdravého člověka až nepochopitelně.

Ppp bohužel nevyléčí dobře míněné rady, prosby ani vydírání a ultimáta. Nemoc je spojená s paralyzujícím strachem a logické argumenty na ni neplatí.

U většiny nemocných doprovázejí onemocnění tělesné potíže – od zjevnějších jako zimomřivost, padání vlasů nebo otoky až po výskyt závažných orgánových komplikací (poškozování srdce, ledvin a jater, řídnutí kostí, dochází k hormonální nerovnováze a ztrátě menstruace apod.). U některých lidí se objevují přidružené psychické poruchy jako jsou silné úzkosti, obsedantně kompulzivní příznaky nebo deprese, které mohou vést až k sebevraždě. 

Ze všech duševních onemocnění je mentální anorexie nejsmrtelnější. 

Mentální anorexie se může objevit v méně typických formách, kdy chybí jeden či více klíčových příznaků. Podstata nemoci i léčby ale zůstává stejná.

Lékaři se při stanovení diagnózy řídí diagnostickými kritérii, která jsou vymezena mimo jiné i číselně (BMI). Pro pojmenování nemoci je ale daleko významnější dynamika rozvoje příznaků a jejich další vývoj v čase. Konkrétní hodnoty je proto třeba vnímat spíše orientačně a v kontextu příběhu a specifických souvislostí u každého člověka.

ARFID je zkratka pro Avoidant Restrictive Food Intake Disorder, do češtiny překládaná jako vyhýbavá a restriktivní porucha příjmu potravy. 

Nejčastěji se objevuje v raném dětství, kdy přináší riziko opoždění vývoje, ale může propuknout i u starších dětí a dospělých. V některých případech se může překlenout v mentální anorexii nebo jiné onemocnění ze spektra ppp. 

ARFID se projevuje nadměrnou vybíravostí v jídle s malou variabilitou potravin, odmítáním nových pokrmů nebo jídel s určitým tvarem, vůní nebo texturou. Lidé s touto poruchou mívají o jídlo malý zájem a mívají sníženou schopnost rozpoznávat signály hladu. Nedostatečné množství nebo pestrost potravin může ústit v podváhu a/nebo podvýživu, zdravotní rizika jsou proto podobná jako při mentální anorexii. Navíc nemoc do života člověka i jeho blízkých přináší nadměrné množství stresu vázaného na situace okolo jídla i jeho plánování (např. jezení v kolektivu, úzkost při nedostupnosti preferovaných potravin, konflikty okolo jídla v rodině, sociální izolace). 

Rizikové chování je při ARFID podobně jako při mentální anorexii poháněno strachem. Jeho jádro je ale odlišné. Zatímco u mentální anorexie se člověk bojí tloušťky a ztráty sebekontroly, u ARFID je předmětem strachu přímo jídlo a bezprostřední okolnosti jeho konzumace (např. obavy ze zvracení nebo dušení se, které mohou, ale nemusí, být vázané na jeho vlastní zkušenost), vyskytuje se také strach ze zdravotních problémů způsobených konkrétními typy potravin.

O ARFID se nejedná, pokud jsou důvodem výběrovosti v jídle reálné potravinové intolerance či alergie nebo se jedná o dobrovolnou volbu např. z etických nebo náboženských důvodů. Ve sporných případech je třeba dobře prozkoumat kontext a rozlišit mezi vědomou volbou a potenciální zástěrkou pro ppp. Žádná dobrovolně zvolená výživová preference by neměla být zdravotně devastující.

Lékaři se při stanovení diagnózy řídí diagnostickými kritérii, která jsou vymezena mimo jiné i číselně (BMI). Pro pojmenování nemoci je ale daleko významnější dynamika rozvoje příznaků a jejich další vývoj v čase. Konkrétní hodnoty je proto třeba vnímat spíše orientačně a v kontextu příběhu a specifických souvislostí u každého člověka.

Těžké fáze onemocnění vyžadují intenzivní lékařský zásah, kdy je potřeba předejít těžkým komplikacím
na úrovni těla, tedy zachránit život. Klíčovou triádou je psychiatr, nutriční terapeut a podpůrná
psychoterapeutická péče. Při těžké podvýživě bývá nevyhnutelnou fází hospitalizace.
Čím dále je člověk v léčbě, tím víc individualizovaná může být návazná péče.