Vznik ppp

Porozumět co nejlépe vlivu genetiky na rozvoj ppp i dalších duševních onemocnění se snaží mnoho vědeckých týmů po celém světě, které rozplétají jejich molekulární, neurobiologické i hormonální souvislosti (vznikají například rodinné studie nebo takové, které zkoumají dvojčata...)

Většinové poznání se aktuálně kloní k tomu, že geny v rozvoji ppp roli hrají, ale samy o sobě ji nezpůsobí. Často se objevuje příměr, že „geny sice nabíjejí zbraň, ale prostředí mačká spoušť“. Jinými slovy: člověk pravděpodobně musí zdědit určitou predispozici (náchylnost) k ppp, ta ale propukne až ve chvíli, kdy do sebe později v životě zapadnou střípky mozaiky z dalších oblastí, které mají na její rozvoj společný vliv.

Jak si takovou vrozenou predispozici konkrétněji představit?

V biologické perspektivě se jedná o nejrůznější specifika našeho nervového a hormonálního systému. V perspektivě psychologické pak jde zejména o vrozenou část naší osobnosti, tzv. temperament. Z hlediska ppp jsou rizikovějšími rysy temperamentu například větší citlivost a vnímavost nebo třeba tendence k intenzivnějšímu prožívání negativních emocí a výraznější reaktivita na stres, plachost, úzkostnost...

Také ženské pohlaví je samo o sobě rizikovým faktorem.

Z bezpodmínečného přijetí, zájmu o to, jaké dítě je (ne jaké by mělo být) a z pocitu stability a bezpečí se rodí zdravé sebehodnocení. Rodiče jsou pro děti i prvotní inspirací, jak svět chápat a co v něm vnímat jako důležité. Učí se od nich, jak na sobě pracovat, ale také jak se (ne)umět ocenit a jak zacházet s emocemi. V rodinách, kde jsou tyto potřeby obtížně naplňovány, se zvyšuje riziko rozvoje duševního onemocnění.

Pro ppp jsou navíc významné i stravovací návyky rodičů. Dítě si od útlého věku všímá, jak se rodič vztahuje k vlastnímu tělu a zda reaguje na jeho potřeby. Nelze očekávat, že si dítě vyvine zdravý vztah ke svému tělu, pokud se rodič trápí dietami a své tělo bez přestání kriticky komentuje.

Důležité je i to, jak má rodina nastavené hranice uvnitř, ale také vůči světu – a jak je zvládá zdravě proměňovat v kontextu toho, že dítě pomalu dospívá a potřebuje zažívat nejen stabilitu a soudržnost, ale také pocit svobody.

Výbavu, kterou získáváme v rodině, si přenášíme i do vrstevnických vztahů. Představu, že čím výkonnější budeme, tím lépe budeme druhými přijímáni, posiluje i školní prostředí a mnohé zájmové aktivity. O to více je potřeba, aby dítě mělo příležitost zažívat, že perfektní výkon není to jediné, co v životě přináší uznání. Bezpečné vztahové zázemí může být navíc výrazným ochranným faktorem i při rizikovější genetické výbavě.

Genetika, vztahy a zázemí se promítají do vývoje našich osobnostních charakteristik.

Projevuje se to různými způsoby. Necitlivost k sobě často nahrazuje přehnané zaměření na lidi v okolí a uspokojování jejich potřeb často až za hranice vlastního vyčerpání. Motivuje ho touha po pozitivním hodnocení zvenčí a extrémní strach z chybování/selhání. Zdaleka přitom nejde o nadměrnou potřebu posilování ega a chválení. Člověk, který sám sebe nedokáže ocenit a má pro sebe jen slova kritiky, je životně závislý na tom, aby mu „právo na existenci“ poskytli druzí, nejčastěji skrze pocity užitečnosti:

„Jedině, pokud jsem druhým prospěšný/á, mám hodnotu a jsem přijímaný/á.“

Kořeny perfekcionismu, tedy ohromných nároků na sebe sama, můžeme hledat opodál. Nulová tolerance k vlastnímu chybování navenek často působí jako houževnatost a cílevědomost a je druhými oceňována. Uvnitř ale bývá poháněna strachem:

„Pokud nebudu nejlepší nebo udělám chybu, druzí mě nepřijmou a já nebudu moci přijmout sám/sama sebe.“

Zajímavé je, že tito lidé mívají na sebe a na ostatní tzv. dvojí metr. Směrem k ostatním bývají o poznání tolerantnější, jejich chyby omlouvají a většinou je nenapadne, že by druzí byli méně hodnotní, pokud nedostali samé jedničky. Sami sobě ale takovou vlídnost, lidskost a soucit nabízejí stěží.

Bývá pro ně důležité dodržovat pravidla, dělat věci tak, jak by se „správně“ dělat měly a příliš nevybočovat z řady – jedině snad stoprocentním výkonem. Nechtějí druhé zklamat, ale ani zatěžovat.

Bývají vytrvalí, ale zpravidla jim chybí flexibilita při zvládání stresových situací. Mívají zvýšenou potřebu kontroly a těžce prožívají situace, které pod kontrolou mít nelze. Obtížně dělají ústupky z nastavených plánů, ve kterých se upínají na detaily, které nejsou klíčové. Těžko se rozhodují, protože mají strach, že se rozhodnou špatně. Není divu, když sami sobě málo věří a nejsou zvyklí opírat se o vlastní emoce. Snad i proto mívají dispozici k úzkostnému prožívání a nadměrným obavám z nového a neznámého. 

Lidé se zvýrazněnými impulzivními rysy pak častěji mívají zkušenost s mentální bulimií a záchvatovitým přejídáním.

Žádná osobnost není špatná nebo správná… a každá se dokáže rozvíjet a stávat stabilnější. Pomáhá učit se prohlubovat porozumění sám sobě, oceňovat, jací jsme (nejen to, co a pro koho jsme dokázali) a posilovat svá křehká místa. 

Lidé s osobnostní dispozicí k ppp bývají krásní: velmi citliví, vnímaví a empatičtí, vytrvalí, v mnoha směrech talentovaní. Pokud se jim podaří začít svou citlivost a vnitřní sílu využívat pro sebe a ne proti sobě, začnou rozkvétat. 

Módní značky, časopisy a reklamy desítky let budovaly stereotyp, že tento ideál krásy je autentický a jediný přijatelný. A sociální sítě ho přiživily. Neustálý příval upravených fotek těl a propagace diet a cvičení na nás má větší vliv, než dohlédneme. Často vede k toxickému porovnávání. Sociální sítě snadno navodí dojem, že naše životy, těla a zkušenosti nejsou tak dobré jako těch, které sledujeme. Bereme je pak za nezpochybnitelné vzory, podle kterých si stavíme vlastní životy s vidinou, že budeme stejně šťastní a úspěšní.

Tendenci k nadměrnému porovnávání si přenášíme do skutečných životů. Hodnotit a komentovat, jak vypadají druzí, se pro nás stalo zcela normální. Kult těla a dokonalého vzhledu prostupuje našimi životy.

Zároveň společnost vyvíjí tlak na úspěch a výkon. Ti, kteří jsou v neustálém zápřahu a pracují do úmoru, aniž by si například našli čas na jídlo a odpočinek, bývají oceňováni a považováni za symbol úspěšnosti. Sáhnout si na dno se stalo známkou síly naší vůle a poctivosti.

Všechny tyto okolnosti mohou vytvářet terén pro to, aby se u člověka ppp objevila. Někdy pak stačí, aby nás potkala událost spojená s velkým stresem, která ppp spustí. Jindy může být pomyslnou rozbuškou nevinná poznámka z okolí.

Není přitom až tolik důležité, jak závažná situace z objektivního pohledu je, ale spíše to, jak je na ni člověk připraven, a jaké má strategie, které mu pomáhají se se stresem vyrovnávat.

Pro rozvoj ppp mohou být také rizikové sporty zaměřené na výkon, sporty s váhovými kategoriemi nebo sporty s vysokými nároky na estetiku a konfrontaci s podobou a velikostí těla.

Souvislost ppp a rizikových faktorů, které jsme dosud popsali, nemusí být vždy na první pohled zjevná. Přesto společně vytvářejí živnou půdu pro rozvoj nemoci. Působí v dlouhodobém horizontu a k nemoci jich zpravidla přispívá několik dohromady.

Naopak pomyslné rozbušky, které nemoc spustí, si lidé často uvědomují a někdy je považují za přímou a jedinou příčinu nemoci. Typicky to bývají komentáře z okolí zaměřené na zevnějšek. Dokonce i dobře míněná poznámka může v citlivém období, kdy se dospívající tělo mění, znejistit a navést k experimentování s dietami a cvičením. Jindy stačí, aby člověka s predispozicí k rozvoji ppp potkala nečekaná událost, u které získá pocit, že se mu život vymyká z rukou. Kontrola jídla pak snadno zafunguje jako rychlý a efektivní prostředek k obnovení pocitu, že držíme život ve svých rukou. Naopak jiným lidem může k odklonění pozornosti od vlastního prožívání posloužit přejedení.

Ve specifických případech se může ppp rozvinout, pokud člověka s predispozicemi donutí ke kontrolování jídla jiné okolnosti, jako jsou například onemocnění vyžadující dietní omezení. Pokud při nich dojde k výrazné ztrátě hmotnosti, podvyživený mozek se snadno může začít fixovat na jídlo a kolotoč ppp se roztočí.

Existuje mnoho faktorů, které mohou rozvoj ppp ovlivnit. A pak existují ty, které brání z nezdravých vzorců chování vystoupit.

Restrikce, návyky a rituály okolo jídla poskytují člověku falešnou iluzi jistoty a bezpečí. Dávají pocit, že to s ním nemoc skutečně myslí dobře. Mozek si nezdravé chování zafixuje a není schopen se orientovat v tom, co je pro tělo zdravé a co ho naopak ničí.

Ppp mohou navíc do života přinést i pozitivní aspekty. Zpočátku zejména kladné ohlasy na hubenější tělo, oceňování cílevědomosti a schopnosti sebeovládání, ale také třeba pozornost a péči rodiny a okolí, kterou do té doby člověk nezažíval v takové míře, v jaké potřeboval. K udržování nemoci může přispívat i atmosféra v rodině. Ppp mohou maskovat neřešené (a často neuvědomované) problémy nebo bránit osamostatňování dítěte, pokud na něj rodina není připravena. Také snaha o hledání viníka rozvoje ppp nebo obviňování se může proces uzdravování spíše komplikovat.

I pokud si člověk začne uvědomovat, že je nemoc jeho vězením a chce ji vyhnat ze života, jsou před ním mnohé další výzvy. Například nejistota z nového Já: Co ze mě zbyde, když se vzdám ppp, okolo které se můj život točí tak dlouho? Jak budu v životě bez ppp fungovat? Jde to vůbec? Na cestě k uzdravení se proto lidé postupně potřebují učit vyrovnávat se se stresovými situacemi jinak než pomocí jídla a sebedestrukce.