Cesta k uzdravení

Je nutný rychlý zásah, který pomůže zmírnit příznaky a předejít nevratným důsledkům. Klíčovou triádou v této fázi nemoci bývá psychiatr, nutriční terapeut a psychoterapeut v úzké spolupráci s praktickým lékařem/pediatrem nebo internistou. Cílem je v první řadě vyživení organismu a stabilizace životních funkcí – zabránění prohlubování podvýživy, snížení intenzity zvracení nebo přejídání atd. Psychiatr a nutriční terapeut stanoví doporučení směřující k uzdravení stravovacích návyků a postoje k pohybu. Psychoterapeut klienta doprovází a podporuje, aby toto náročné období zvládl.

Ppp s sebou totiž nesou řadu záludností. Například pacienti s mentální anorexií se léčbě často brání, což bývá pro okolí, které závažnost jejich stavu realisticky vnímá, extrémně frustrující. Jenže nemoc skrze bezvýhradnou kontrolu jídla a pohybu dopřává pocit kontroly nad vlastním životem. Vloudí se zkrátka do přízně natolik, že ji člověku začne považovat za součást vlastní identity. Tu se pak vcelku logicky bojí opustit nebo dokonce pochybuje, zda bez ní dokáže žít. Domnělé bezpečí, které nemoc nabízí, se tak brzy stane vězením obehnaným strachem a úzkostí. Sebemenší vzpouru proti nastaveným pravidlům a rituálům totiž nemoc trestá salvou výčitek a pocitem selhání.

I v období nadvlády ppp si lidé bývají alespoň z malé části schopni uvědomit, že se dostali do potíží. Typická je ale obrovská rozpolcenost, kdy jako by se chtěli a zároveň nechtěli uzdravit. Při mentální anorexii je klamou jejich smysly, kdy se nevidí zdaleka tolik hubení, jako jim tvrdí okolí, klame je jejich myšlení. Rozeznat, jaké kroky vedou k uzdravení od těch, které jim našeptává nemoc, je pro ně nadlidský úkol. Pro první fázi léčby ppp je typické, že se lidé znovu a znovu odhodlávají a zase couvají. Mají strach z výčitek, z úzkostí, z důsledků změn, které nemají pod kontrolou. Při mentální bulimii zažívají také strach z přibírání na váze po přejídání bez zvracení.

V takových chvílích se nelze důvěřovat signálům vlastního organismu. Člověk svádí boj sám se sebou. K cestě ven z bludných kruhů zprvu potřebuje nasměrování od druhých. Určitá míra dohledu nad dodržováním doporučeného režimu v jídle a pohybu je v této fázi nevyhnutelná. Takový přístup může zpočátku skutečně působit jako odosobněný a mechanický, nemusí ale trvat dlouho a skrze něj se otevře cesta do další fáze s narůstajícím prostorem pro individualitu. Navíc se rozhodně nevylučuje s projevem respektu k člověku a jeho k odvaze zkoušet se od nemoci odvracet.

Počátky léčby lze bez přehánění přirovnat k cestě nebezpečnou krajinou, na kterou člověk vstupuje se zavázanýma očima a s neznámými lidmi v roli průvodců. Důvěra v to, že jsou okolo lidé, kteří to se mnou myslí lépe než nemoc, vzniká postupně a vyžaduje čas, zájem a respektující přístup.

Tato fáze se za předpokladu multidisciplinární péče, spolupráce pacienta a podpory blízkých může odehrávat ambulantně nebo formou stacionáře, v některých případech je ale nutná hospitalizace v nemocnici. Pokud se objeví intenzivnější depresivní nebo úzkostné prožívání, může psychiatr předepsat léky.

Kde: hospitalizace na akutním/specializovaném lůžku – stacionář – ambulantně

S kým: psychiatr – nutriční terapeut – psychoterapeut – rodinný psychoterapeut dle potřeby – v úzké spolupráci s praktickým lékařem/pediatrem nebo internistou

Jak dlouho: Od zahájení léčby přibližně v řádu měsíců, do chvíle, když už člověk nepotřebuje tolik kontroly od druhých pro následování doporučeného režimu.

Najednou je pouze na nich, aby si osvojené návyky přenesli do života a sami se zbavili zbylých pravidel, kterými je nemoc ještě stále ohrožuje. Okolí může nabýt dojmu, že dosažením zdravé hmotnosti je léčba u konce a oni si mohou připadat sami. Tím spíš je důležité mít k dispozici tým odborníků pro intenzivní ambulantní spolupráci, případně lze využít stacionář. Stále je potřeba hodně pozornosti věnovat tématům jako je zvládání jídla a vztah k pohybu, postupně se ale uvolňuje stále více prostoru pro důležitá témata, která byla starostmi okolo jídla překryta.

Důležitým partnerem z řad odborníků se stává psychoterapeut. Teprve s vyživením těla se objevuje prostor pro hlubší psychoterapeutickou práci. Skrze upřímný zájem psychoterapeuta se v člověku může začít probouzet zájem o sebe sama a jiné aspekty vlastního života než jsou kontury těla a podávané výkony. Někdy se lidé paradoxně mohou cítit psychicky hůř, protože se najednou oživí témata, která ppp přechodně utlumila. Do psychoterapie proto patří také povídání o tom, jak se o sebe v takových chvílích postarat.

Proces uzdravování není lineární. Nejde jen o dodržování jídelníčku, člověk se musí naučit jiné způsoby, jak zvládat nejistotu, úzkost a stres. Je normální, že se lidé v některých momentech mohou chtít vrátit do bezpečí nemoci, nebo si to i vyzkoušejí. I pomyslné uklouznutí je ale třeba chápat jako proces učení – neznamená návrat na začátek. Člověk postupně učí rozpoznávat včasné známky toho, že je mu hůř a mohlo by dojít k znovuzplanutí nemoci. V dlouhodobém horizontu je tou nejlepší prevencí navazování vlídnějšího vztahu se sebou a prohlubování porozumění sobě.

Kde: ambulance – stacionář – hospitalizace na psychoterapeutickém oddělení

S kým: psychoterapeut – další odborníci dle individuální potřeby: někdo potřebuje více pomoc nutričního terapeuta, někdo jiný psychiatra, někdy se začne do popředí mohou dostávat vztahová a rodinná témata, která uzdravení z ppp komplikují

Jak dlouho: Individuálně.

Psychoterapeut se proto stále častěji ptá, jak by klient věci pro sebe potřeboval, ne jaké by měly být obecně. Nejčastějšími oblastmi, kterých se psychoterapie dotýká, bývají mezilidské vztahy, vztah k sobě i k tělu, zásadním tématem bývá zacházení s vlastními emocemi. Uvolňuje se také prostor pro zkoumání hlubších souvislostí, které ppp umožnily do života vstoupit.

Cílem psychoterapie není jednou pro vždy vyřešit všechna trápení, ale pomoci člověku, aby se stával odolnějším a víc si důvěřoval ve schopnosti těžkosti zvládat, aniž by si musel pomáhat kontrolou jídla.

S kým a jak dlouho: Tato fáze je velmi individuální jak svou délkou, tak i podobou. Jádrem bývá psychoterapie, v případě potřeby i další odborníci (pravidelně/jednorázově).

Přitom si toho ani nemusí být plně vědomi, pozůstatky nemoci se umí úspěšně skrývat třeba i pod nálepkou některého z takzvaně zdravých výživových stylů. Pro úplné uzdravení je proto potřeba přestat jídlo bez výjimky dělit na dobré a špatné, zdravé a nezdravé a vrátit mu význam běžné součásti života. Je užitečné si opakovaně ověřovat, zda rozhodnutí ve výběru jídla a pohybové aktivity člověk skutečně dělá ze své vůle. A hledat pro sebe jiné způsoby seberealizace a jiné profese než ty, která se točí okolo jídla a tělesného vzezření – alespoň pro několik prvních let.

Zároveň je třeba nasytit nejen fyzický, ale i tzv. mentální hlad. Mozek a celý organismus člověka potřebuje po období nedostatku získat důvěru, že už je venku bezpečno, že jídlo skutečně je a bude dostupné a nepřijde další pohroma. Proto si často po hladovění žádá na určitou dobu výrazně vyšší množství jídla, samozřejmě zejména z kategorie jídel dříve zakázaných. Pokud člověk dokáže touto fází projít, nechá poslední zbytky strachů z jídla za sebou a znovuzplanutím nemoci je ohrožen daleko méně.

Závěrem chceme připomenout, že pro život je rozhodující to, jak se člověk chová. Daleko více než to, co mu bezděčně přijde na mysl. Uzdravit se neznamená, že se už nikdy neobjeví myšlenka na omezení jídla nebo třeba nápad jít se přejíst. Stává se to typicky v obdobích většího stresu a nejistoty. Je normální cítit se v životě nejistě nebo ztraceně. Člověk se zkušeností s ppp, který poctivě prošel celou cestou k uzdravení, si ale už dokáže uvědomit, že je tvůrcem svých rozhodnutí. A že má v každé situaci možnost se rozhodnout, zda následovat hlas minulosti, kterému na něm nikdy nezáleželo, a nebo sám sebe.