S jídlem jsem zažíval až jakousi intimitu. Bezpečí a přijetí, které mi chybělo ve vztazích
Rastislav je na první pohled přesně tím, koho si většina lidí spojí se zdravím a disciplínou. Člověk, který žije technologiemi, silový trenér, který rozumí tomu, jak funguje tělo. O to silnější je slyšet, že jeho vztah k jídlu, k pohybu i k sobě samému byl dlouhá léta zašmodrchaný. Do školky nastoupil jako dítě s velkou nadváhou, v dospělosti počítal každou kalorii a trénoval do vyčerpání. Až do chvíle, kdy mu vlastní tělo řeklo dost. Vyprávěl mi o cestě, na které, když vypadal nejlíp, bylo mu nejhůř. Vyprávěl mi o cestě, po které stále jde. Na které pořád žije sportem, jen úplně jinak než dřív. A taky o tom, jak dokáže mít radost z jídla, aniž by měl nutkání všechno kontrolovat.
Upozornění: Rastislavův příběh se dotýká citlivých témat – dětské obezity, studu za vlastní tělo, komplikovaného vztahu k jídlu i k pohybu a nadměrného cvičení. Věříme, že pro vás bude čtení spíš hojivé. Pokud ale právě procházíte náročným obdobím, zvažte, zda v něm chcete pokračovat. Na našem webu také najdete kontakty na linky důvěry a krizové linky, kde vás vyslechnou, podpoří a nasměrují na další relevantní péči. Žádný problém není příliš malý ani příliš velký na to, abyste na něj museli být sami.
Vyrůstal jsem v rodině, která nebyla nijak špatná. Nic mi nechybělo, když tedy nemyslím na blízkost. Fungovali jsme vedle sebe, ale v našem domě chyběl prostor pro sdílení emocí. Žili jsme na okraji dědiny, kde jsme měli zvířata a políčka, o která jsme se dlouhé roky starali. Na stole pak většinou přistálo velké jídlo, často variace těžkých a mastných obědů a večeří.
Do školky jsem přišel jako dítě s nadváhou a starší kluci mi během obědů brali jídlo z talíře. Byl jsem menší, snadná oběť dětského pošťuchování.
To je moje první vzpomínka na jídlo: Musím si ho chránit, vybojovat.
Děti jsou velmi přímočaré a snadno člověka zaškatulkují podle toho, jak vypadá. Já jsem stál spíš na okraji, vyčleněný z kolektivu a jeho zábav, kterými byly zpravidla venkovní hry, u kterých bych ostatní jen zdržoval. Ve chvíli, kdy mě děti víc poznaly, myslím, že mě měly rády.
Když jsem nastoupil do školy, váha šla dál nahoru. V lavicích jsme měli málo pohybu a z nového prostředí a nových vztahů jsem měl obavy.
Jídlo pro mě bývalo hlavní úleva.
Na druhém stupni základní školy mě naši poslali dvakrát „léčit obezitu" do zařízení, které bylo čtyři hodiny cesty daleko. Jednou se za mnou zastavil děda, ale jinak jsem tam byl sám, odkázaný na sebe, v novém „režimu". Zhubl jsem za tu dobu několik kil, protože nám vařili jinak, pestře. Ale s psychikou, která můj vztah k jídlu ovlivňovala nejvíc, se nepracovalo vůbec.
V menším těle mi sice bylo líp, určitý stres ze mě opadl, ale být hubenější nebylo řešení na všechno. Zpětně vidím, že jsem sice dostával péči ve formě vyšetření a rad, ale nikdo se mě nikdy nezeptal, jak mi vlastně je. Řešilo se moje tělo a čísla na váze, ne to, co se dělo uvnitř.
Kila byla samozřejmě po pár týdnech zpět. Stačilo, abych se vrátil do každodennosti a železných návyků.
Byl jsem i u dalších odborníků, ale dávali mi zpravidla nárazové rady od stolu, abych „lépe jedl a víc se hýbal“. Jednoduchá rovnice, která nikdy nefungovala dlouhodobě. Jedna doktorka mě dokonce nechala svléknout do spodního prádla a zeptala se mě, jestli se nestydím za to, jak vypadám. To je zážitek, který se zasekl hluboko, a něco ve mně, v malém klukovi, změnil.
Začal jsem se bát jíst venku, protože spousta lidí komentovala můj výběr a množství jídla. Mysleli to asi dobře, ale nedosáhli těmi poznámkami vůbec ničeho dobrého, spíš naopak. Jídlo pro mě bylo jediný únik, byl to pro mě ostrůvek, na kterém jsem mohl být u sebe. Takhle mi dlouhou dobu fungovaly chipsy a instantní polívky, které jsem ochutnal snad úplně všechny.
S jídlem jsem zažíval až jakousi intimitu. Bezpečí a přijetí, které mi chybělo ve vztazích.
Být sám, u sebe, jíst to, co chci, aniž bych se musel hlídat.
Na konci základky se mi do života dostaly nové zájmy. Začaly mě bavit počítače a taky hudba, můj volný čas byl najednou naplněný něčím dalším a jídlo dostalo v hlavě míň prostoru. Pak ale přišla střední a mě to poslalo zpátky. Nové prostředí, nové vztahy, málo pohybu, předměty, které mě nebavily a stresovaly mě. Taky jsem začal kouřit a pít s novými spolužáky. Chodili jsme ven docela dost a když jsem se napil, byla se mnou větší sranda.
Skutečnou blízkost jsem ale moc neznal.
Styděl jsem se za to, že jsem tlustý, těžko se mi prolamovaly ledy a intimita pro mě byla tabu. Tehdy jsem vážil vůbec nejvíc za svůj život a bylo to pro mě hodně těžké období. Mezi kamarády jsem moc neměl oporu. Nikdo z nich nevěděl, jaké to je.
Zatímco se většina kluků oddala týmovým sportům, mně bylo překvapivě dobře v bazénu. Měli jsme jeden u školy, kam skoro nikdo nechodil, a mně sice vadilo procházet v plavkách kolem bazénu, ale když jsem byl ve vodě, zažíval jsem až dětskou radost.
Bylo to možná první napojení na moje tělo.
Na vysoké škole, kam jsem původně ani nechtěl jít, se mi otevřel nový svět. Rozvolnil se režim a já byl poprvé pánem svého času, který jsem mohl naplno obrátit ke svému tělu. Hned v prváku jsem objevil kalorické tabulky a přišly mi jako zázrak. Začal jsem taky běhat. Nejdřív jsem se bál, jak na mě budou lidi koukat, ale po běhu jsem měl super pocit, a protože jsem studoval daleko od domova, řekl jsem si, že kašlu na to, co si o mně kdo myslí. Běhal jsem tehdy v huňaté mikině, která se potem brzy proměnila v zátěžovou vestu. Běhání mě pohltilo tím, jak je jednoduché a kam se díky němu dostanu.
Z běhání se ale poměrně brzy stal nástroj na pálení kalorií.
Tělo se mi začalo měnit, ale ne dost k obrazu, který jsem si tehdy přál. Chtěl jsem vypadat jako sochy řeckých bohů. Řekl jsem si, že stačí míň jíst a víc trénovat. Vlastně to, co mi celou dobu říkali lékaři.
Začal jsem jezdit na kole, nejdřív na horském, potom na starém favoritu. Uchvátila mě vytrvalost. Dostal jsem se do sportovního světa, ve kterém tehdy trendily různé stravovací styly jako keto, paleo a další. Neměl jsem kontext a informací bylo málo, tak jsem vyzkoušel kdeco.
Jídlo pro mě začalo být víc palivo. Hodně jsem ho řešil a odpíral si. Těšil jsem se na oslavy, kde si dám všechno, co mám rád, a abych si to mohl dovolit, stal jsem se mistrem počítání a plánování. Jídelníček i trénink jsem si upravoval klidně měsíc dopředu.
Část života jsem žil od oslavy k oslavě. Škrtil jsem kalorie, abych mohl jíst.
Objevil jsem silový trénink a brzy cvičil dvanáctkrát týdně, skoro bez jídla. Bylo léto a mně byla zima. Přesto jsem byl hrdý, že nosím kalhoty velikosti S. Lidi, kteří mě znali dlouho, chválili moji proměnu, ti noví moje sportovní výkony.
Obdivem mi nevědomě ubližovali. Už nekomentovali moji tloušťku, zato chválili tělo, které jsem musel tvrdě vydřít, a tím mě tlačili dál. Pokaždé to asi mysleli dobře. Ale pokaždé mě to posunulo o kus hlouběji. Měl jsem pocit, že bych měl dělat ještě víc. Že jet čtyři hodiny na kole je málo, že přece příště můžu jet pět. Jednoho dne mě na kole rozbolelo koleno a já se vrátil domů. Dalo mi to ohromné přemáhání, protože mi bylo líto, že si pokazím záznam na Stravě, kde jsem svoje výkony sledoval a sdílel s ostatními.
Když mi došlo, jaký vliv na mě ta aplikace má, že sportuju vlastně pro publikum a že kvůli němu přidávám na délce i intenzitě, Stravu jsem si zakázal. Tlak, který jsem vnímal, opadl. Bohužel ale jen na chvíli. Brzy jsem si uvědomil, že bez ohledu na to, že mé výkony už nikdo zvenčí nehodnotí, tlačím na sebe sám. Když jsem nemohl jet na kolo, protože bylo ošklivě, šel jsem do posilovny.
Začal jsem hledat jiný smysl pohybu než výkon.
To byla startovní čára, kdy jsem se začal víc nořit do problematiky trénování. Vyhledával jsem obsah věnovaný sportovcům, který přinášel informace v širších souvislostech. Ne že by to šlo hned. Na úplném začátku jsem si zkusil kulturistickou přípravu. Byl jsem v dietě a nonstop myslel jen na to, co budu jíst.
Když jsem vypadal nejlíp, bylo mi nejhůř.
Taky se objevily problémy se srdcem. Moje doktorka se vyděsila, když EKG naměřilo třikrát po sobě tak nízký klidový tep, že mi hned chtěla zavolat záchranku. Dostal jsem se na kardiologii, kde přišla diagnóza junkční rytmus i výrazná bradykardie. Srdce mi bilo nezvykle pomalu a jeho rytmus dočasně neudávalo hlavní centrum, ale záložní. U vytrvalostních sportovců bývá pomalý tep běžný, protože trénované srdce pracuje úsporně, proto mi taky nejdřív říkali, že je to v pořádku.
Ale já jsem si uvědomil dvě věci: že něco dělám špatně a jak velký strach mám z toho, že by mi mohli zakázat sportování.
Ten strach mě zmáčknul. Zbortil by se mi svět, protože sport byla činnost, která mě bavila a naplňovala.
Byl pro mě únikem a jistou svobodou, která mi chyběla jinde.
Narazil jsem na organizaci Chuť žiť a najednou četl lidské příběhy, o kterých jsem do té doby neměl tušení. Zpočátku jsem se s nimi ale vůbec neztotožňoval. Připadal jsem si přece jako sportovec, který funguje úplně normálně. Dnes s odstupem vím, že poruchy příjmu potravy mají celé spektrum podob. A já sám jsem si prošel hned několika z nich. Postupně to do sebe začalo zapadat. Poprvé jsem viděl, že to, co žiju, má jméno. A že v tom nejsem sám.
Došlo mi, že sice možná jsem sportovec, ale že můj životní styl je všechno, jen ne zdravý. I když to tak na první pohled vypadalo.
Naštěstí přibývalo informací určených sportovcům a já se hodně zajímal. Rozšiřoval se mi úhel pohledu. Četl jsem spoustu odborných článků a studií a pozvolna se stával pozornějším k tomu, jak se cítím, když některé věci zkouším. Učil jsem se vyhodnocovat, jak mi v čem je fyzicky i psychicky, a hledal si vlastní, flexibilnější cestu. Postupně jsem se tak zbavoval všechno-nebo-nic mentality.
Viděl jsem, jak mě to proměnilo. Měl jsem na tréninky energii, myšlenky se mi netočily jen kolem jídla a když se mi něco nepovedlo dodržet na sto procent, už to ve mně nespouštělo vztek ani paniku.
S odstupem vidím, že to byla léta cesty, než jsem dokázal jíst intuitivně. A jsem vděčný, že jsem na ní vydržel.
Později jsem zkusil i psychoterapii. Ukázala mi moje vzorce chování a taky to, že i nepříjemné pocity patří k životu. A že s nimi můžu vědomě nakládat.
V té době jsem taky objevil bojové sporty. Fascinovalo mě, jak v nich lidi neměli problém s kontaktem, třeba jen tak někoho chytit za ruku. Já jsem se blízkosti celý život stranil a tohle jsem chtěl prozkoumat. Zjistit, jestli i pro mě může být v pořádku někoho chytit za ruku nebo za rameno a necítit kolem toho stres.
Tehdejší trenér mi ukázal princip: „Kam jde hlava, tam jde celé tělo." Když na vás při zápase někdo tlačí a vy tomu podvolíte hlavu, začne ustupovat celé tělo. Zjistil jsem, že to funguje i na mentální úrovni. Když jsem žil život, který mě nenaplňoval a byl plný stresu, se kterým jsem neuměl pracovat, brzy jsem sklouzl do smutku a beznaděje a přijal, že nejsem dost. Kam šla hlava, tam šlo tělo.
Teď to mám tak, že cvičím podle plánu. Ale nejsem jenom sportovec. Taky jsem programátor, kolega, kamarád, s partnerkou máme tři psy. V jídle mám návyky, které mi fungují, ale když jdu na oslavu, tak jsem flexibilní a nezboří se mi svět. Už mě nenapadne vzít si na oslavu vlastní krabičku, protože makra, kalorie, režim. Na kardiologii už chodit nemusím, vše se postupně vrátilo do pořádku.
Se sportem jsem zůstal spjatý i jinak, jako silový trenér. A dělám to po svém. Na začátku jsem si myslel, že pokud nebudu klasický fitness trenér, co pomáhá lidem hubnout, neprorazím. Naštěstí trénování není můj hlavní zdroj příjmu, takže si můžu vybírat a nemusím spolupracovat s lidmi, kteří nesdílí můj pohled na sport i na svět. Místo čísel na váze chci s klienty řešit cíle zaměřené na sílu, kapacitu a důvěru ve vlastní tělo.
Klienti na mě sice někdy tlačí, abychom „přidali“, ale právě tehdy nejde o to víc makat, ale víc mluvit.
O tom, proč se vyplatí jít někdy pomaleji a sledovat, v čem a jak se posouváme, místo abychom jen dělali víc a dokonale.
Zároveň tohle téma s klienty rád otevírám a zjišťuju, o čem ten tlak skutečně je, proč chtějí, abychom přidali. Snažím se, aby během tréninku přemýšleli, jak se cítí, ne jim dávat rozpis cviků a opakování, které musí odcvičit. Samozřejmě máme tréninkové plány, ale mluvíme o tom, že je důležité vnímat, jak jim v tréninku je. Jak se během něj cítili a jak náročná pro ně ta aktivita byla. Snažím se jim pomoct napojit se na svoje tělo. A já jsem semafor, který jim může v orientaci pomáhat.
Jsem datově založený člověk, takže mě čísla a grafy fascinují, ale chci s nimi pracovat vědomě, jak mi to dává smysl, ne se jimi nechat vláčet. Jedna věc je plán, druhá pak aktuální psychická pohoda, spánek, zkrátka život, který se do tabulek těžko narve. A ani bych to nechtěl.
Někomu, kdo je na začátku nebo má pocit, že se točí v kruhu, bych vzkázal: najděte si někoho, kdo vám pomůže.
Já jsem se zpočátku styděl se s tím ztotožnit. Možná to bylo chlapské ego, že všechno musím zvládnout sám, možná mi to přišlo jako malichernost, na kterou si rychle najdu řešení. Dnes vím, že jen pochopit, co se děje, trvalo skoro dva roky.
I mně dodnes občas naběhnou myšlenky: Nemám moc velké břicho? Neměl bych trénovat víc, když jsem toho snědl víc než normálně? Rozdíl je v tom, že už je neposlouchám jako rozkazy. Vím, odkud ty hlasy jdou. A umím je neposlechnout.
Text: Lada Brůnová
Fotografie: Lesana Hodek
Odborná garance: Tereza Maková
3pe fotoprojekt
Zachycujeme autentické příběhy lidí se zkušeností s poruchou příjmu potravy. Lidí, kteří vedli nebo vedou zápasy se sebepřijetím a se společenskými tlaky na vzhled. Věříme, že tím pomůžeme rozpustit některé z mýtů, které panují kolem poruch příjmu potravy, a přispějeme k porozumění, co lidé s těmito zkušenostmi zažívají.
