Budeš jíst, budeš žít
S Evitou se potkáváme po čtyřech letech, tentokrát před Veletržním palácem. Pod stropem se zrovna vznášejí obrovské červené balóny, a tak se prvních pár minut bavíme o tom, co pro nás červená barva znamená. Evita říká, že ji má spojenou s divokostí. S něčím, co k ní neoddělitelně patří a co její táta nikdy nedokázal přijmout. Povídaly jsme si pak o jejím životě. Syrově. Tak, jak ho žila a jak ho vnímá s odstupem let.
Upozornění: Evitin příběh se dotýká citlivých témat: nepřijetí a násilí ze strany rodiče, poruchy příjmu potravy, úzkostí i smrti blízkého člověka. Věříme, že pro vás bude čtení spíš hojivé. Pokud ale právě procházíte náročným obdobím, zvažte, zda v něm chcete pokračovat. Na našem webu také najdete kontakty na linky důvěry a krizové linky, kde vás vyslechnou, podpoří a nasměrují na další relevantní péči. Žádný problém není příliš malý ani příliš velký na to, abyste na něj museli být sami.
Narodila jsem se rodičům jako druhá dcera, jako tátovo zklamání. Opravdu hodně si přál kluka, a místo něj přišla zrzavá holka, co byla od malička samá ruka, samá noha. Do porodnice se na mě ani nepřišel podívat. Celé dětství jsem pak na našem maloměstě prožila s tím, že jsem někdo, koho si otec nepřál. Dokonce mě oblékali do modré. Možná proto se pro mě červená dodnes pojí s divokostí. S něčím, co na mně táta nesnášel.
Táta byl citlivý a muzikální, lidé ho měli rádi, ale na mě se nebál vztáhnout ruku. Byla jsem neposedná, odmlouvala jsem, měla svou hlavu, a on žádnou z těch mých podob nedokázal unést. Kdykoliv jsem udělala něco, co se tátovi nelíbilo, přišly rány páskem.
Máma, kterou jsem milovala, se mě zastávala, jak uměla, ale před jeho ranami mě to nezachránilo. Někde hluboko si dodnes kladu otázku, proč mě nebránila víc.
Doma pro mě nikdy nebylo bezpečno.
V mých devíti letech se začal táta měnit. Choval se nevyzpytatelně, slyšel v hlavě hlasy, a my jsme se ho začali bát. Nikdy jsme nevěděli, co udělá. Máma se ho snažila přesvědčit, aby vyhledal lékařskou pomoc, ale byly osmdesátky, o duševním zdraví se nemluvilo, a psychiatrie byla tenkrát něco pro blázny. Situace se zhoršovala, máma to nezvládala a začala si ulevovat alkoholem. I když jsem vyrůstala se dvěma sourozenci, cítila jsem se osaměle.
Tehdy se mi klučičí tělo začalo proměňovat v ženské. Byla jsem hodně podobná mámě a táta se na mě začal dívat jinak. Přišly sexualizované komentáře mířící na moje tělo, na to, kým jsem se stávala. V té době pro mě přestalo být bezpečné i to jediné, co bylo skutečně moje: moje vlastní tělo.
Možná jsem mu tehdy začala zazlívat, že mě táta kvůli němu nikdy nepřijal. Že mě kvůli němu bije.
Naštěstí jsem měla lidi, se kterými jsem mohla dýchat hluboko do plic. Děda ze Šumavy, který s námi bydlel v domě, pracoval se dřevem a stavěl piana, mě před tátou schovával. Když byl táta nepříčetný, děda mi poradil, ať vylezu na strom, že se tam za mnou nedostane. Dokud jsem měla dědu, věděla jsem, že existuje někdo, za kým mohu jít. Důležitý pro mě byl i strýc, malíř, za kterým jsme jezdili k Nechranické přehradě na dovolenou. Ten se se mnou odjakživa bavil jako s dospělou, jako s někým, kdo stojí za pozornost.
Ve čtrnácti jsem odešla na internát, doma už jsem žít nemohla. Tam jsem poznala holky, se kterými mi bylo hezky a které mě možná zachránily. Toužila jsem ale zažít lásku. Jaké to asi je, když mě někdo miluje? Napadlo mě, že když budu hubenější, získám si pozornost kluků. Tak jsem začala hubnout, a ono to „fungovalo“. Kluci si mě všímali, mohla jsem mít skoro každého, na kterého jsem se podívala. A já jsem je i měla. Jenže čím víc jich bylo, tím větší prázdno rostlo uvnitř. Odškrtnuto, jdu dál, další kluk. Potřebovala jsem skrz ně cítit, že mě někdo má rád. Nejspíš dětská potřeba, kterou jsem si nesla ze vztahu s tátou.
Když jsem přišla do Prahy, vlastně náhodou jsem se stala modelkou Jana Saudka. Ač moji postavu nikdy nehodnotil, já ano. Chtěla jsem být hubenější, jako řada modelek, které jsem u něho potkávala. Drasticky jsem omezila, co jím. Vznikly fotky, které odrážejí můj tehdejší fyzický i duševní stav.
Kontrola nad jídlem se mi pomalu vkrádala hlouběji do života.
Jenže jsem nechápala, proč když jsem konečně hubená, nejsem šťastnější. Přestala jsem chodit mezi lidi a uzavřela se do svého světa. Zavírat se začalo i moje tělo. Zastavila se mi menstruace, vypadávaly mi vlasy a začaly se mi viklat zuby. Je zvláštní paradox, že jsem dělala tolik pro to, aby moje tělo vypadalo podle mých potřeb, a přitom ho nechala strádat. Dnes si uvědomuji, jak moc jsem tehdy pod tím vnitřním tlakem své tělo zrazovala. Dělala jsem tolik pro to, aby si mě druzí všímali a milovali mě, a přitom mě tahle cesta postupně uvrhla do samoty.
Jednoho dne zazvonil telefon. Máma umřela. Tehdy přišla moje první panická ataka. Napadlo mě, že je to tím, jak moc jsem zesláblá. Pak přicházely další a další a mě to vyděsilo.
Začala jsem jíst, abych přežila.
Hodně mi tehdy pomáhaly deníky, byly mojí formou poznávání toho, co se ve mně odehrává. Důležité pro mě bylo i nové prostředí. V pětadvaceti mě vzali na scenáristiku na FAMU a já měla poprvé pocit, že někam patřím. Ve skupince lidí v kruhu se stejnými zájmy, jsem začala poznávat, kdo jsem a jaké vztahy mohou být.
Měli jsme skvělý ročník, byl strašně lidský. Náš vedoucí Petr Jarchovský nás bral na pivo, mluvil s námi o našich životech, snažil se dostat na povrch naše prožívání. Určitě z nás tím chtěl udělat lepší scenáristy, ale tím, že se o mně začal upřímně zajímat, jsem se začala pomalu otevírat. Nevím, jestli Petr tehdy tušil, jak důležitou roli v mém životě sehraje. Možná jsem to netušila ani já. Byl někým, kdo mě skutečně zahlédl, viděl mě celou, se vším všudy. Poprvé jsem cítila, že se můžu k muži vztahovat beze strachu.
Našla jsem si partnera a neplánovaně otěhotněla. Po letech, kdy jsem tělo mučila, mi dalo zprávu, že to zvládne. Že dokáže dítě nosit a živit. A mně definitivně došlo, že ho chci podporovat, že už nepůjdu proti němu.
Mateřství mi bez přehánění zachránilo život.
Neznamená to, že je od té doby všechno snadné. Dodnes přicházejí období silných úzkostí. Když se ozvou, potřebuju do přírody, být se zvířaty. Tam se zase přibližuji k sobě.
S tátou jsme se párkrát pokusili něco otevřít, ale on od toho vždycky utekl. U nás doma se bouchalo dveřmi, nikdo neuměl zůstat v rozhovoru. Když umřela máma, ani ji nepohřbil, k hrobu nepřišel. A přesto jsme o něj měli strach, a tak jsem za ním jezdila, i když jsem se ho pořád bála.
On sám pak umřel přesně tak, jak žil. Byla jsem u něj, když ho začalo zrazovat srdce a on odmítal brát léky. Přivolali jsme doktora a on, který nikdy neunesl žádnou autoritu, ho kupodivu poslechl a nechal se odvézt do nemocnice. Druhý den jsme za ním přijeli všichni sourozenci. Bráchovi řekl, ať zalije rajčata, sestry se zeptal na guláš. A mně vynadal. Za půl hodiny zemřel.
Poslední, co jsem od něj dostala, byla výčitka.
Moje první kniha vznikla rok poté, co zemřel. Psaní mi ukazuje, co mám schované hluboko, a zároveň mě osvobozuje. Táta mě kdysi naučil fotit a vyvolávat fotky, naučil mě dívat se. Právě obraz a slovo se nakonec staly tím, co mě drželo nad vodou. A přes všechno, co mi udělal, ho mám ráda. Dodnes v sobě nosím otázku, jak může mít člověk rád někoho, kdo mu tolik ublížil.
Doma mám jeho fotku, kterou jsem sama vyfotila. Občas ji vytáhnu a pak zase schovám. Ale už jsem smířená. Na nikoho se nezlobím a snažím se budovat si zdravý vztah hlavně se sebou, svými dětmi a nejbližší rodinou.
Text: Lada Brůnová
Fotografie: Lesana Hodek
Odborná garance: Tereza Maková
3pe fotoprojekt
Zachycujeme autentické příběhy lidí se zkušeností s poruchou příjmu potravy. Lidí, kteří vedli nebo vedou zápasy se sebepřijetím a se společenskými tlaky na vzhled. Prostřednictvím citlivě pojatých fotografií a textů sdílíme jejich zkušenosti – vnitřní zápasy i hledání cesty k uzdravení. Věříme, že tím přispějeme k porozumění, co lidé s těmito zkušenostmi zažívají.
Pokračování 3pe fotoprojektu v roce 2026 je možné díky za finanční podpoře hl. m. Prahy. Děkujeme!