Budeš jíst, budeš žít.  Nemoc se ke mně vrátila po 16 letech skrze dceru. Poruchy příjmu potravy jako generační kletba

Maruška s námi tvoří 3pe. O své mámě Evitě mluví často, v různých kontextech. Věděly jsme, že i ona si před 23 lety prošla anorexií, což si sama uvědomila, až zpětně, když viděla, čím prochází její dcera. Příběh Evity a Marie je stejně silný, jako pouto, které mezi sebou mají. Během rozhovoru a focení jsme šly až na dřeň. Hrabaly jsme se ve vzpomínkách, utíraly slzy. Tohle je příběh mámy a dcery, které sdílí mnohem víc, než by si možná přály.

Evita – 52 let – scénáristka, spisovatelka, máma Marie

Vzpomínám si, jak se mi do rukou dostala fotka, kterou vyfotil můj otec na prvomájovém průvodu. Celé dětství jsem byla hubená, až klučičí, a z obrázku se na mě dívala dívka, která se pomalu stávala ženou. Bylo mi asi třináct let a při pohledu na tu fotografii jsem se zděsila. Moje tělo se mi vůbec nelíbilo, měla jsem boky a rostla mi prsa. Nedokázala jsem se s tím smířit. 

„Měla by ses polepšit.“ „Tebe bych za ženu nechtěl.“

Věty, které mám s otcem spojené. Vždycky si přál kluka, ale dostal mě. Celé dětství jsem vyrůstala s tím, že jsem někdo, koho si otec nepřál. Nikdy jsem od něj necítila přijetí. Byla jsem zkrátka jiná, než koho si přál. Divoká, ta, která odmlouvá, má svou hlavu. V patnácti jsem z domova odešla, protože jsem si chtěla ve světě najít lidi, se kterými si budu rozumět. To se mi nakonec povedlo, a nejen to: naučila jsem rozumět sama sobě. To pokládám za velký úspěch.

Napadlo mě, že když budu hubenější, líbit se jim budu.

Cesta k sobě samé ale byla spletitá. Když jsem odešla z domova, začala jsem se v jídle omezovat. Nijak dramaticky, o to víc plíživě se mi pomyslná kontrola toho, co jím, vkrádala do života.

Když jsem přišla do Prahy, stala jsem se modelkou Jana Saudka, setkání mne hodně ovlivnilo. Chtěla jsem být na fotkách hezká, hubená, jako jiné ženy, které s Janem také fotily. A tak jsem začala jíst naprosto jinak: vyřadila jsem z jídelníčku bílkoviny, jedla chleba, ovoce a zeleninu. Tehdy jsem zhubla za svůj život asi nejvíc. Sama sobě jsem se v té době hodně fyzicky líbila.

Nechápala jsem ale, proč, když jsem konečně hubená, nejsem v životě spokojenější. 

Dostala jsem se na scenáristiku na FAMU, což byl můj sen. Byla jsem hubená, úspěšná, dařilo se mi. Měla jsem všechny předpoklady k tomu být šťastná. Ale nebyla jsem. 

Přestala jsem trávit čas s lidmi. Nechodila jsem na tělocvik, nejezdila jsem se spolužáky na vodu, uzavřela jsem se ve svém vlastním světě. Přestala jsem menstruovat, začaly se mi viklat zuby. Vůbec mne nenapadlo, že by moje nespokojenost mohla souviset s váhou, protože mě všichni chválili, jak dobře vypadám.

A já jsem přitom měla pocit, že neexistuju.

Pamatuju si, že když jsem přijela na návštěvu do rodného Varnsdorfu, moje vlastní máma mě nepoznala. Prostě kolem mě prošla a když jsem ji pozdravila, zděsila se, jak jsem hubená. Necítila jsem se doma dobře, a tak jsem se brzy vrátila do Prahy. Krátce na to zazvonil telefon.

Máma umřela. 

Tehdy jsem dostala svou první panickou ataku. Bylo mi 23 let a vážila jsem 46 kilo. Byla jsem tak zesláblá, že jsem nedokázala vyjít z bytu. Vyděsilo mě to. Konečně mi došlo, že problém je v jídle. Řekla jsem si, že když nebudu jíst, nepřežiju. A tak jsem jíst začala, ale s jídlem jsem polykala i úzkost. Se smrtí mámy jsem se nedokázala vyrovnat.

Budeš jíst, budeš žít.

Přibrala jsem 15 kilo. Jídlo bylo dál téma mého života. Co jíst a kdy. Tak to bylo až do doby, kdy jsem ve svých 29 letech otěhotněla. Konečně jsem měla pocit, že se můj život někam posunul. Dítě jsem brala jako obrovský dar. Konečně jsem přijala to, že máma umřela.

Těhotenství všechno změnilo.

Vnímala jsem, že moje tělo je tu proto, aby odnosilo člověka. Najednou jsem všechny úzkosti kolem jídla a těla pustila, bylo mi všechno jedno. Narození mé první dcery Marie a za několik let později i druhorozené Anežky vnímám jako nejšťastnější okamžiky mého života.

Mateřství mi dalo velkou sílu a bez přehánění mi zachránilo život. Skrze něj jsem také začala víc tvořit a k tvorbě se vracet. Zjistila jsem, že v mém případě psaní osvobozuje a ukazuje něco, co je v mém nitru skryté. Od té doby jsem šťastná, když vidím, že se pod mýma rukama rodí něco nového. Ta schopnost tvořit je dalším velkým darem v mém životě a já jsem moc ráda, že jsem ho v sobě probudila.

Jídlo se opět stalo tématem, tentokrát ne mým, ale týkalo se mojí rodiny.

O mnoho let později jsme já a moje dcery jely k moři. Pamatuju si, jak jsem na dece u vody viděla ležet kostru. O chvíli později jsem zjistila, že to je moje šestnáctiletá dcera. Na těle mi vyskočila husí kůže, tak moc jsem se vyděsila. Když jsem si uvědomila, že Marie trpí něčím,čím jsem trpěla i já kdysi, došlo mi, jak velký jsem měla problém. Zároveň jsem v tu chvíli měla i pocit viny. Asi proto, že jsem o tom s děvčaty nemluvila.

Až později mi došlo, že jsem ani nemohla: netušila jsem, že by to mohlo být důležité, zkrátka jsem to brala jako zapomenutou epizodu. Přesto se ke mně nemoc znovu vrátila, skrze mou dceru. Jsem šťastná a nesmírně pyšná na to, že to Marie zvládla vlastní vůlí. Obdivujeme ji nejen já a Anežka, ale celá moje rodina. Všichni jsme na ni pyšné. 

Marie – 22 let – výtvarnice, dcera Evity

Celé dospívání jsem se měla ráda. Líbilo se mi, jak vypadám, možná i díky tomu, jak jsem se líbila svému okolí. Byla jsem ženská, podle tehdejších ideálů krásy „tak akorát“. Někdy můj vzhled dostával až moc velkou pozornost a mně začalo docházet, že s tím propojuju svoji hodnotu. 

Když jsem na gymplu zjistila, že mám cysty na vaječnících, začala jsem si na internetu hledat, co můžu udělat, aby mému tělu bylo po operaci líp. Víc se hýbat, jinak jíst. Poměrně brzy jsem si začala vařit vlastní obědy, až jsem z kuchyně vytlačila mámu.

Převzala jsem nad jídlem úplnou kontrolu.

Nový vztah k jídlu se vyvíjel postupně. Nejdřív jsem spadla do ortorexie. „Čím zdravější, tím lepší.” Potom jsem začala racionálně promýšlet všechno, co jsem jedla. Počítala jsem kalorie. Některé potraviny jsem z jídelníčku vyřadila úplně. Najednou mi už nešlo o „zdravé jídlo”, moje nové motto bylo: „Čím míň, tím líp”.

Anorexie se do mého života vkradla plíživě, téměř nepozorovaně.

Najednou jsem měla jinou pozornost okolí. Už jsem nebyla „ta pěkná s velkým zadkem”, ale „ta divná, co nejí”.

Když mi bylo sedmnáct, došlo v mém životě k velkému zlomu, kdy jsem se z domácnosti mámy odstěhovala do bytu, který mi nabídl otec v rámci jeho bytového domu. Myslel si, že to bude moje cesta ven z anorexie.  Jenže vyhladovělé tělo a duše potřebovaly nasytit, a tak jsem, s vědomím, že mě nikdo nevidí, vzala jídlo útokem. 

Prostě jsem to pustila.

A to takovým stylem, že jsem chvíli opravdu věřila, že mi z toho všeho, co jsem na posezení snědla, exploduje žaludek. Ten večer jsem se zvracením zbavila nejen jídla, ale i důstojnosti. Nenáviděla jsem se za to, co jsem udělala.  Po dvou měsících jsem začala zvracet pravidelně, a to tak často, že jsem si poleptala stěny žaludku i jícnu.

Anorexie se proměnila v bulimii.

V té době jsem zavolala mámě a tátovi, kteří spolu už dlouho nežili, aby za mnou přišli do bytu. Řekla jsem jim, že si nedokážu představit, že dostuduji gymnázium a odmaturii. A řekla jsem jim i proč. Protože mám bulimii.

To období bylo hodně osamělý. Jako bych necítila už vůbec nic.

Byla jsem osamělá, ale nedokázala jsem s nikým být. Točila jsem se v kruhu myšlenek, kdy jsem celé dny a noci myslela jen na jídlo. Měla jsem pocit, že se zblázním. Několikrát jsem měla temné myšlenky a myslela na sebevraždu.

Následovala oslava v rodném domě mé matky, kde se sjela celá rodina. Bylo mi tak hrozně, že mě napadlo to skončit. Měla jsem ale tolik duchapřítomnosti, že abych zabránila tomu nejhoršímu, zkrátka jsem se k ránu sbalila, nikomu nedala nic vědět a odjela. Ocitla jsem se sama v Drážďanech, chodla kolem Labe a ptala se sama sebe, co dál. A tam jsem se rozhodla, že budu žít.

To jsem ještě nevěděla, že hlavní boj s bulimií mám teprve před sebou.

Táta mi domluvil setkání na psychiatrii. Věřím, že to myslel dobře, ale já jsem v té době potřebovala něco jiného. Výhrůžky, že mě pošle do Bohnic, nepomohly. Problém by sice zmizel za branami léčebny, ale s mámou jsme to nejdřív chtěly zkusit jinak.

Trvalo to roky. Koloběh zlepšení a následné relapsy.

Začala jsem chodit na terapii, absolvovala koučink zaměřený na mentální bulimii, byla pod dohledem nutriční terapeutky.

Věděla, jsem, že se uzdravit dá a rozhodla jsem se pro to udělat všechno.

Bulimii jsem postupně porazila. Po letech naprosté mentální izolace jsem se ocitla ve světě, kde jsem odřízla kamarády, rodinu i to, co mě naplňovalo – umění. Skrz léta nemoci jsem skoro netvořila. Když jsem se „vrátila” do reality, došlo mi, že neznám žádného současného umělce a nevím, kdo jako umělec jsem. 

Jsem jako Růženka, která se probudila z dlouhého spánku a teď se prochází po paláci a království, aby zjistila, co okolo ni existuje a kam patří. Je to očistný proces, který mě znovu uvnitř modeluje. A já překvapivě zjišťuju, že díky nemoci jsem se „vyhloubila”. Nedělám nic povrchního, snažím se najít podstatu. Neříkám, že jsem ráda za bulimii a anorexii, ale dokázala jsem se najít cestu skrze uzdravení a jsem pyšná, že konečně využívám svůj potenciál.

Jsem silná.

Když jsem nedávno nevlastního dvanáctiletého bráchu u oběda slyšela pronést, že neví, jestli si má dát svíčkovou, protože má hodně kalorií, zhrozila jsem se. Jako bych slyšela svého otce: „Nejez to sladký, budeš mít velkou prdel.“ „Už je pozdě na to, abys jedla.“ „Jedeme na svatbu, přece nebudeš snídat, když tam bude tolik jídla.“ Tímhle toxickým přemýšlením bývají nasáklé celé rodiny.

I já jídlo stále řeším, ale v úplně jiném kontextu. Stal se ze mě advokát těch, kdo musí poslouchat pitomý poznámky u stolu. 

Fotografie: Lesana Hodek
Text: Evita Naušová, Marie Boková, Lada Brůnová

3pe fotoprojekt
 

Skrze objektiv Lesany Hodek zachycujeme příběhy lidí, kteří mají nebo měli komplikovaný vztah ke svému tělu (a jídlu). Věříme, že tím pomůžeme rozpustit některé z mýtů, které kolem ppp panují, a přispějeme k porozumění, co lidé s těmito zkušenostmi zažívají.