Zaměření pouze na váhu u dětí přináší více škody než užitku

V posledních týdnech se na Instagramu některých českých léčeben objevují krátká videa s dětmi, které s radostí mluví o pobytové léčbě obezity. Popisují, že se jim tam líbilo, že „zhubly“, že se naučily jíst zdravě. Tyto výpovědi působí silně – a autenticky. Ale nestačí. 

• Nestačí nám výpovědi, že se „něco povedlo“, když nevíme, co všechno to stálo.
• Nestačí oslavovat změnu váhy, když nevíme, jak byla dosažena a jaké poselství přinesla.
• A zejména u dětí nestačí poslouchat slova doslova – je třeba vnímat i to, co (ještě) neumějí pojmenovat.

Důležité upřesnění na úvod – protože víme, že se na nás sesype vlna kritiky, že obhajujeme obezitu:
Tento text není propagací obezity ani popíráním zdravotních rizik, která jsou s nadváhou a obezitou spojena. Co říkáme?

Když „pomohlo mi to“ neznamená „neublížilo mi to“

Z psychoterapeutické perspektivy:

• dítě může říkat „pomohlo mi to“, a přitom zažívat stud a pocit vlastní nedostatečnosti,
• může zažít skupinovou sounáležitost, ale zároveň internalizovat, že jeho tělo je problém,  který je třeba spravit,
• může být pochválené za disciplínu – a přitom ztratit kontakt s tělesnou intuicí a důvěrou.

Proč je zúžení problému na váhu obzvlášť nebezpečné u dětí?

• Váha není měřítkem zdraví – zvlášť u dětí, kde se tělo dynamicky vyvíjí a mění v čase. Nedokáže postihnout individuální kontext (genetiku, vývojovou fázi, psychiku, životní podmínky).
• Zaměření na kilogramy učí děti, že hodnota těla = číslo.
• Dětské tělo se tak stává projektem ke kontrole, disciplíně a nápravě, místo aby bylo vnímáno jako prostor bezpečí, radosti a autonomie.
• A co hůř – formuje se identita „toho tlustého dítěte“, které má být vděčné za to, že může „na sobě pracovat“.

Hubnutí by u dětí nikdy nemělo být primárním cílem

Ve videích se dozvíme zhubnuté kilogramy dětí s přesností na desetinná místa. Co se nedozvíme?

• Jaká je role rodiny v přístupu k jídlu?
• Jaké předpoklady a hodnoty sdílí rodina o jídle?
• Jaké klima (nejen) kolem jídla v rodině panuje?

Klíčová otázka není „o kolik má dítě zhubnout“, ale jak podpořit jeho přirozený vztah k jídlu? Jaké překážky mu stojí v cestě?

Potřebujeme podpořit kompetenci rodičů i dítěte
To zahrnuje:

• schopnost jídlo přiměřeně plánovat
• vytvořit v jídle strukturu
• mít uvolněný vztah k jídl
• nevytvářet nátlak ani omezování
• vnímat a rozumět signálům těla (hladu, sytosti a mnoha dalších
• ...a spoustu dalších věcí

Máme mnohem více efektivnějších, smysluplnějších a méně poškozujících nástrojů než jen shazovat kila. Vyžadují ale čas a trpělivost a to se naší na-co-nejrychlejší-výkon zaměřené společnosti nelíbí.

Když dítěti řekneme, že mu chceme „pomoci ke zdraví“, ale základní optikou zůstává hmotnost, nezprostředkováváme mu bezpečí, ale podmíněnost.

​​​​​​​Učíme ho, že jeho tělo je „v pořádku“, až když se změní. Že přijetí a péče si musí zasloužit.

To není prevence obezity. To je výchova k úzkosti z vlastní tělesnosti a odpojení od signálů, které z těla přicházejí a navigují nás.

Co navrhujeme?

• Pracovat s rodinou a primárně s rodiči, protože jsou to oni, kdo tvoří dynamiku kolem stravování a vztahu k tělu.
• Více naslouchat dětem, jejich příběhům a potřebám, nejen jejich výsledkům.
• Posunout se od „honu na kila“ ke skutečně respektující, psychologicky bezpečné péči vedoucí k zájmu o sebe.
• Psychoterapie ne jako doplněk k režimu, ale jako rovnocenný nástroj, který je primární k podpoře porozumění a rozvíjení kontaktu se sebou (bez něj trvalé změny nastávají jen zřídka nebo za cenu celoživotního drilu).
• Podporovat body neutrality a vnímání signálů těla u dítěte
• Podporovat pohyb z radosti, ne jako nástroj k menšímu tělu
• Podporovat dětí v kompetenci se za sebe postavit. Mírnit tak dopady bodyshamingu a podporovat je v nastavování hranic vůči nevyžádaným radám. Nic z toho totiž nevede k pozitivní změně, naopak.
• A hlavně: akceptovat tělesnou různorodost jako výchozí bod, ne jako překážku.