Záchvat není to samé jako přejedení o svátcích. Není to slabost ani nedostatek vůle – je to naučený způsob zvládání bolesti, který si zaslouží pochopení, ne odsouzení. Jaké jsou kolem záchvatovitého přejídání mýty? Co skutečně pomáhá na cestě k uzdravení?
Mýty vs realita
„Kdyby ses víc snažila, přestaneš se přejídat.“
Realita: Záchvat není slabost. Je to coping mechanismus. Často se objevuje po dlouhodobé restrikci, v emočně vypjatých chvílích, nebo jako naučený vzorec zvládání bolesti. Willpower tady nestačí. Protože to není lenost ani neschopnost – je to volání o pomoc. Stav, kdy to člověk moc chce dělat jinak, ale je v tom uvězněný, bezmocný. Jako by nemohl jinak.
„To má každý – někdy se přejíme, no a?“
Realita: Záchvat není to samé jako přejedení o Vánocích. Při záchvatu člověk často zažívá:
- pocit chaosu, úplné ztráty kontroly
- disociaci, odpojení od sebe: „Jako by to nebylo moje tělo.“ „Jako bych to nebyl*a já.“
- po přejezení často přichází stud, úzkost, prožitky osamění
Není to „chuť na zákusek navíc“, záchvaty nejsou racionální volba. Jsou bolestnou stopou po tom, co kdysi pomohlo přežít. I když to dnes ubližuje.
„Je to jen o jídle – stačí změnit jídelníček.“
Realita: Jídlo je symptom, ne příčina. Za záchvaty často stojí:
- dietní kultura a chronické dietování, hladovění, experimentování v jídle
- obtíže v emoční regulaci
- oslabený kontakt se sebou, s vlastním tělem, nejasné hranice ve vlastním nitru i ve vztazích
Léčba začíná pochopením vzorců, ne výměnou pečiva za salát.
„Záchvaty jsou nezvládnutelná porucha.“
Realita: Uzdravení je možné. Ale nevede skrz přísnost. Vede skrz:
- stabilizaci a bezpečí v jídle
- práci s emocemi, kognitivními zkresleními, prohlubování kontaktu s tělem
- bezpečný terapeutický vztah
- trpělivost
Co může stát v pozadí záchvatovitého přejídání?
Dlouhodobé hladovění a dietní kultura
Když tělo dlouho nedostává dost – vědomě nebo skrytě – reaguje prudkou biologickou i emoční potřebou jídla. Záchvat pak není slabost, ale důsledek života v režimu nouze.
Potřeba zvládat silné nebo potlačené emoce
Přejídání může být jediný způsob, jak regulovat úzkost, prázdno, osamění nebo hněv – zvlášť pokud jiné cesty nikdy nebyly bezpečné nebo naučené. Jídlo za to nemůže. Jde o naučené, mnohokrát zopakované řešení. O snahu dostat se do bezpečí.
Slabé propojení s vlastním tělem a hranicemi ve vlastním nitru i ve vztazích
Když nevnímáme signály těla, jeho potřeby nebo nasycení – a nejsme zvyklí je respektovat – může se jídlo stát odpovědí na nevyslovené napětí. Není to o kontrole. Je to o kontaktu.
Zranění ve vztazích a zkušenosti s opuštěním
Přejídání může být reakcí na samotu, nevyslyšené potřeby, nebo dlouhodobý pocit, že péče nebyla dostupná. Někdy je jídlo tím jediným, co zůstalo k dispozici.
Biologická citlivost a neurobiologické faktory
Někteří lidé mají vyšší dispozici k impulzivitě, citlivosti k některým emocím nebo silnější odezvě na jídlo. To není výmluva. Je to součást celého obrazu.
Co nefunguje vs. Co skutečně pomáhá při záchvatovitém přejídání
Takhle ne: „Od zítřka začnu se striktním jídelníčkem.“
Co pomáhá: Zkus stabilní, pravidelný příjem bez extrémů. Záchvaty často přicházejí po období hladovění – i neuvědomovaného. Tělo není tvůj nepřítel. Ale musí vědět, že nebude znovu ošizeno.
Takhle ne: „Po záchvatu si jídlo další den zasloužím jen částečně.“
Co pomáhá: Jez i po záchvatu. Dej naopak důraz na to, aby to tak bylo. Tvoje tělo nepotřebuje trest, ale stabilitu.
Restrikce po záchvatu jen zvyšuje pravděpodobnost dalšího záchvatu. Kruh se přeruší teprve tehdy, když odezní strach z příštího nedostatku.
Takhle ne: „Musím se naučit mít silnější vůli.“
Co pomáhá: Zaměř se na dovednosti zvládání emocí – ne na jejich potlačování/přetlačování. Vůle nestačí, když v těle zní úzkost, samota nebo vnitřní prázdno. Není to o disciplíně. Je to o sebepéči a z ní vyplývající seberegulaci. Ne sebetrýznění a drsné sebekontrole.
Takhle ne: „Zvládnu to sám*sama, musím se jen víc snažit.“
Co pomáhá: Vyhledej podporu – odbornou i lidskou. Záchvatovité přejídání není znak selhání. Ale samo většinou neodezní. Nebuď na to sám*sama. Když uvnitř sebe svádíš boj a nevíš, kde a čí jsi, je k nezaplacení mít vedle sebe někoho, kdo není vtažený dovnitř, do toho chaosu – a přesto tě vidí. Kdo ti posvítí na cestu, když ty hledáš sebe.