Přinášíme odpovědi na nejčastější otázky, které jsme během kampaně NEVIDITELNÍ dostali.
Jak je možné, že je podle dat mužů s PPP tolik, a přitom se zdá, že se s tímto onemocněním léčí jen ženy? Kde ti muži jsou?
PPP jsou stále považovány za „ženský problém“. Samotným mužům trvá mnohem déle, než uvěří, že i jich by se tato nemoc mohla týkat. A bohužel tomu věří i mnozí zdravotníci a další lidé poskytující péči.
V momentě, kdy jsou symptomy natolik očividné, že se je muži rozhodnout řešit, je situace už často velmi vážná, což komplikuje léčbu i její délku.
Muži mají až 5× menší šanci, že u nich bude ppp správně rozpoznána a 1,5× menší šanci, že dostanou adekvátní léčbu.
Jsou některé PPP u mužů častější než u žen?
Více než u žen se u mužů vyskytuje ARFID a bigorexie. A podobně často jako ženy mívají zkušenost se záchvatovitým přejídáním.
- ARFID – zkratka z anglického Avoidant/Restrictive Food Intake Disorder, vyznačuje se vyhýbavým nebo omezeným příjmem určitých druhů potravin. Není způsoben strachem z přibírání na váze nebo zkresleným vnímáním těla – lidé žijící s ARFIDem mohou být citliví na texturu, vůni, chuť nebo barvu určitých potravin, často jídlo odmítají kvůli špatným zkušenostem, které s ním mají, například se jím dusili nebo po něm zvraceli apod.
- Bigorexie – posedlost svaly, dříve spojována hlavně s kulturisty, dnes se však projevuje různými způsoby a týká se mužů i žen toužících po vyrýsovaném těle, které nemusí být extrémně svalnaté, ale dostatečně „lean“.
- Data ukazují, že 1/3 dospívajících by ráda přibrala na váze – měla větší svaly. Bigorexie často zasahuje i muže ve středním věku, kdy přichází období bilancování, mohou se objevit obavy ze stárnutí, ztráty zdatnosti či atraktivity nebo zesílí potřeba splnit si sny a cíle, na které dříve nebyl čas ani prostor.
- Záchvatovité přejídání – během krátké doby sní člověk velké množství jídla, přestává mít nad konzumací kontrolu, což vede k pocitům studu a viny a často také k obezitě
Kdy se dá říct, že mám pokřivený sebeobraz?
Když se při srovnávání s ostatními cítíte vždy hůře. Ostatní zkrátka vypadají atraktivněji, schopněji nebo úspěšněji, zatímco vy sami se vnímáte, že nejste dost _____ (doplňte sami).
Podobné pocity mohou pramenit z přehnaných nároků, která na sebe klademe. Zatímco k ostatním lidem přistupujeme s pochopením a shovívavostí, k sobě samotným býváme přehnaně kritičtí. Nevnímáme své skutečné kvality a úspěchy – místo toho se zaměřujeme na své domnělé nedostatky.
TLDR → V momentě, kdy všichni ostatní vypadají vždycky líp než já – a já vypadám vždycky hůř.
Jak poznám záchvatovité přejídání?
✅ Sním obrovské množství jídla, i když mi to způsobuje nepohodlí nebo dokonce bolest.
✅ Ztrácím kontrolu – mám pocit, že jedu na „autopilota“.
✅ Když se „proberu“, přepadne mě stud a pocit selhání.
✅ Tyto situace se opakují – například jednou týdně po několik měsíců. I méně časté epizody ale mohou být signálem, že je čas hledat pomoc.
Nejde o běžné přejezení, jako třeba v restauraci, na oslavě nebo ve chvíli, kdy vás přepadne „vlčí hlad“ po dlouhé pauze bez jídla. Záchvatovité přejídání je jiné – často se odehrává tajně, o samotě, a končí pocitem studu, smutku nebo odporu k sobě. Tyto záchvaty obvykle nereagují na fyzický hlad, ale spíše na emocionální podněty, i když ne vždy je jejich spojitost jasná.
Pokud záchvatovité přejídání přeroste v dlouhodobý problém, může výrazně ovlivnit osobní život, vztahy, práci nebo studium. V některých případech se mohou objevit i finanční problémy spojené s nakupováním velkého množství jídla.
Jak poznám hranici mezi hezkou sebepéčí a posedlostí?
Univerzální odpověď bohužel neexistuje, protože jde o individuální prožívání a přístup k sobě samému. Můžete si ale položit některé z těchto otázek:
- Motivace: Proč to dělám? Je moje sebepéče založená na laskavosti a chuti dělat pro sebe hezké věci, protože si je zasloužím? Nebo ji pohání strach, že jinak nebudu dost dobrý*á, oblíbený*á, nebo ztratím něčí pozornost?
→ Zdravá sebepéče vychází ze vztahu k sobě samé*mu, který je založený respektu a porozumění. Pokud ji motivuje tlak na dokonalost nebo obava z odmítnutí, může snadno sklouznout do posedlosti.
- Inspirace: Odkud čerpám? Kopíruji bezmyšlenkovitě trendy nebo rady a „režimy” influencerů, aniž bych ověřil*a, zda mi to skutečně svědčí? Nebo naslouchám svému tělu, zkouším, co mi dává smysl, a reflektuji své potřeby?
→ Zdravá sebepéče je proces objevování, nikoli slepého následování. Co vyhovuje jiným, nemusí fungovat pro vás.
- Reakce: Co se děje, když vynechám rutinu? Pokud „sebepéči" vynechám nebo poruším svou rutinu, cítím paniku, výčitky, nebo potřebu „chybu“ okamžitě napravit? Mám tendenci začínat neustále od začátku („od pondělí začnu znova“), protože jinak mám pocit, že selhávám?
→ Zdravá sebepéče není rigidní. Pokud vynechání jedné aktivity vede k přehnané emoční reakci, může jít o známku, že péče o sebe přerostla do posedlosti.
- Vztah k tělu: Jak o něm přemýšlím? Vnímám své tělo jako partnera, kterému naslouchám, nebo jako objekt, který musím kontrolovat a „vylepšovat“? Přemýšlím o věcech černobíle („dobré vs. špatné“) a snažím se dělat vše na 100 %, jinak mám pocit selhání?
→ Tělo je víc než projekt na vylepšování. Pokud se zaměřuji jen na výkon nebo vzhled, může to vést ke ztrátě spojení s tím, co skutečně potřebuji.
Co s tím? Pokud se přistihnete, že vaše sebepéče přináší více stresu, výčitek nebo pocitu selhání než radosti, je dobré se zastavit a zamyslet se:
- Opravdu mi to, co dělám, dává smysl a prospívá mi to?
- Snažím se být k sobě laskavý*á, nebo jsem spíš na sebe příliš tvrdý*á?
- Mohu si dovolit být nedokonalý*á a stále se mít rád*a?
Mám věřit odborníkovi, nebo člověku se zkušeností? (Mám pocit, že člověk se zkušeností to zažil, tak mi bude rozumět.)
Odpověď na otázku, zda věřit odborníkovi, nebo člověku se zkušeností, je třeba promyslet z více úhlů. Mnoho lidí přirozeně cítí, že u člověka, který si podobnou situací prošel, najdou porozumění. Uvažovat tímto směrem je pochopitelné. Je však důležité zohlednit následující:
- Zkušenost versus odborné znalosti. Člověk se zkušeností může nabídnout inspiraci a pochopení, ale jeho pohled bývá veskrze subjektivní. Bez odborného zázemí často nerozezná rozdíl mezi PŘÍČINOU a SOUVISLOSTÍ.
Př.: Člověk zhubnul a domnívá se, že je to díky spalovači tuků, který za tím účelem začal užívat a volá: „Kupte si ho taky, je to zaručený úspěch!” Případně ještě doplní, že NÁHODOU pro vás má slevový kód.
VERSUS: Na jeho úbytku váhy se pravděpodobně podílela kombinace různých faktorů – např. začal lépe spát, zklidnil se, důvěřoval spalovači (= placebo efekt), upravil jídelníček a začal cvičit s trenérem s větším důrazem na regeneraci. Byla to zkrátka suma věcí, které se udály a přinesly výsledek, ale žádná k němu nevedla napřímo jako jediná. Bez provedení výzkumné studie není možné říci, která z nich přispěla nejvíce a zda se na celkovém výsledku spalovač vůbec podílel.
A NAVÍC: Co pomohlo jemu, nemusí být vhodné nebo bezpečné pro ostatní. Pokud své vlastní zkušenosti vnucuje jako univerzální pravdu, může spíše uškodit.
- Síla odbornosti. Odborník naopak pracuje s širokým spektrem poznatků, výzkumů a metod. Vlastní zkušenost s těžkostmi života jeho práci může obohatit, pokud ji má dobře zpracovanou, aby rozuměl, že lidé mohou podobné situace vnímat a zvládat velmi odlišně. Jeho hlavním cílem není aplikovat své osobní zkušenosti, ale podporovat vás na vaší vlastní cestě.
- Empatie a lidskost. Obava, že odborník bez osobní zkušenosti vaši situaci nepochopí, je zbytečná. Klíčovými ingrediencemi terapeutického vztahu jsou lidskost, empatie a skutečný zájem o klienta. Nemusíte například ztratit vlastní dítě, abyste dokázali s hlubokým soucitem doprovázet a podporovat člověka, kterému se to stalo.
- Opatrnost u neodborníků. Pokud někdo využívá pouze svůj osobní příběh a tlačí ho jako jedinou cestu: „Zažil jsem to, a proto přesně vím, jak se cítíte!” – je na místě obezřetnost. Takový přístup může být zavádějící nebo dokonce škodlivý, protože nerespektuje individualitu a složitost lidského prožívání. Někdy tento lákání-na-osobní-příběh přístup volí i lidé, kteří odborné vzdělání mají. Tam je na zvážení, zda takovému člověku chcete důvěřovat. My to spíše nedoporučujeme.
- Peer konzultant. Specifickou skupinou lidí se zkušeností jsou peer konzultanti. Peer konzultant je člověk, který má vlastní zkušenost s onemocněním dostatečně opracovanou a podpoře lidí, kteří jsou v procesu léčby se věnuje profesně nebo oficiálně dobrovolnicky. Při léčbě může být cenným spojencem. Dokáže nabídnout podporu, pochopení a motivaci, někdy může být dostupný rychleji nebo ve specifických situacích, na které odborník s klientem nedosáhne (u ppp může jít třeba i o společné jezení). Je důležité, aby byl pevně ukotven ve své roli a pracoval v týmu s odborníky. Jeho podpora má jasné hranice a jasně definovaný účel. To zajišťuje nejen bezpečí klientů, ale i samotného peer konzultanta.
Je muž s PPP vždy gay?
Ne, muž s ppp rozhodně nemusí být gay. Je ale pravda, že v gay komunitě se ppp vyskytují častěji než u heterosexuálních mužů, což může souviset s větším důrazem na vzhled a tělesnou atraktivitu – podobně jako je tomu u žen. Nicméně i heterosexuální muži čelí v současné době rostoucímu tlaku na fyzický vzhled, což přispívá k nárůstu ppp jako je například bigorexie – patologická snaha dosáhnout svalnatého/lean těla.
Další specifickou skupinou, kde se ppp vyskytují, jsou trans muži. U nich bývá častá mentální anorexie, kterou mohou vnímat jako způsob, jak ovlivnit vzhled svého těla (zamezení menstruace, zmírnění ženských rysů…)
O tématu jsme se bavili na 3pe debatě NEVIDITELNÍ, jedním z hostů totiž byl Mgr. Tomáš Kufa, klinický psycholog a psychoanalytický psychoterapeut, jehož užší specializací jsou trans lidé s genderovou dysforií, u kterých má vztah k tělu a příjmu potravy specifickou dynamiku. Odkaz na záznam debaty najdete zde.
Bez ohledu na sexuální orientaci je důležité dodat, že mužů se týkají všechny typy ppp, například ARFID zažívají dokonce častěji než ženy. A podobně často jako ženy mívají zkušenost se záchvatovitým přejídáním.
