Myslíme to dobře. Chceme dítě uklidnit. Nebo rychle vyřešit, co znejistělo nás samotné. Jenže právě tady se často nevědomky šlápne vedle.
Jaké věty se nabízí, ale je fajn je pozastavit:
„Co blbneš, nejsi tlustá.“
„To je blbost. Jseš krásná.“
„Nebudeme hubnout spolu?“
Když odpovíme „nejsi tlustá“, vlastně tím trochu naznačujeme, že tlustá znamená špatná. A dítě to tak možná vůbec nemyslelo. A pokud ano, jen to potvrdíme.
Hlavně ale: pokud ho něco trápí, nedozvěděli jsme o tom. Rychlou, možná impulzivní reakcí, kterou chceme rychle uhasit problém, jsme ho mohli nechtíc zašlapat pod zem. Dítě sice dostalo odpověď. Ale s tím, co ho skutečně trápí, už možná nikdy příště nepřijde
Co místo toho? Ve zkratce: zvědavost a zájem.
„Hmm… jak to myslíš?“
„Co se ti honí hlavou, když se na sebe díváš?“
„Zažil*a jsi něco, co tě v tom znejistilo?“
Zkrátka pozvání: Tohle je téma, o kterém se s tebou chci bavit.
Protože pravda je, že v tu chvíli nevíme, proč se dítě ptá. Co pro něj „tlustý“ znamená. Jestli mu někdo něco řekl. Jestli tak o svých tělech mluví jeho kamarádi. S kým se srovnává, když večer scrolluje Instagramem a TikTokem.
Otázka nám dá šanci chytat jemné nitky, které vedou mnohem dál než k podobě těla.
Tělo dospívajícího se navíc mění rychle a bez ptaní. Boky, stehna, ramena. Puberta tělo přestavuje a je úplně přirozené, že to dítě registruje a znejišťuje ho to.
Jenže zatímco jeho tělo se mění, těla na sociálních sítích zůstávají podezřele stejná. Pečlivě vybraná, upravená, nasvícená. Těžko se v tom neztratit i dospělému.
Možná se ukáže, že dítě jen pozoruje, jak se nohy mění, když si sedne. Pak stačí říct: „Jo, nohy se roztečou a mění tvar. To dělají všechna těla. Tedy jen ta na sociálních sítích často ne.“
Možná se ukáže něco víc.
Dítě v takové chvíli často nepotřebuje rychlé ujištění za každou cenu. Potřebuje sdílet, nebýt na to samo. „Aha, tohle tě trápí. To chápu, pojď mi o tom říct víc.“
Prostor, kde se dá nahlas přemýšlet beze studu. A bez paniky na naší straně. Ten se buduje malými velkými rozhovory.