Nepřijde vám zvláštní, že je pro nás tak nějak normální respektovat, že někdo preferuje elegantní oblečení před sportovním, komedie před dokumenty, kočky před psy…? Většinou nás nenapadne, že je někdo horší jen proto, že má jiné preference než my. V rovině těla je to ale úplně jiná písnička. Jako bychom najednou zapomněli na pestrost.
Všimli jste si, že se druhých neptáme „Je to hezký?”, ale „Líbí se ti to?
Co pro vás znamená slovo HEZKÝ? A pro vaše rodiče? A pro baristu*ku v kavárně kam chodíte? Asi už tušíte, kam míříme: Nikde neexistuje check list s body, které musíte splnit, abyste byli HEZCÍ. Je to čistě subjektivní.
Je důležité si uvědomit, že myšlenky, kterými se zpochybňujeme, jsou často naše vlastní.
Je úplně normální, když si sebou jsme nejistí, cítíme se trapně nebo někomu závidíme. To všechno jsou lidské pocity. Cílem není je nemít, ale přijmout se i s tím, že takové věci cítíme. Protože je někdy cítí úplně každý.
V momentě, kdy toto přijmeme, můžeme se tím pracovat dál.
Co tedy dělat, když se mi na mně něco nelíbí?
Pojďme si to ukázat na příkladu.
„Závidím kamarádce dlouhé vlnité vlasy.”
Když mám se sebou problém a nepřijímám se se vším všudy, tedy i s „negativními” emocemi (možná pojďme říkat spíš s „náročnými” nebo „těžkými” emocemi, snáz jim tak dáme právo na život), mám poměrně úzký manévrovací prostor.
Nevítané emoce jako jsou smutek, lítost, vztek nebo třeba závist promítnu buď do:
- přímé agrese proti kamarádce: Ostříhám jí vlasy ve spánku.
- nepřímé agrese proti kamarádce: Polituju ji, že musí mít s vlasy pořádnou dřinu a dodám, že: „Já bych to tedy takhle nechtěla.” Záměrně jí doporučím nekvalitní šampon, který vychválím do nebes.
- vyhýbavého chování: Přestanu se s ní vídat.
Nebo je promítnu do:
- agrese vůči sobě (sebe-bodyshaming): Neustále si opakuju, že se se svými vlasy nemůžu nikomu líbit. Nad svými vlasy neustále přemítám, denně je se smutkem/frustrací pozoruju v zrcadle, venku monitoruju druhé lidi, kteří VŠICHNI mají krásnější, hustší, vlnitější/rovnější vlasy než já.
Jak na to jinak? Jak na začarované přijetí sebe sama vlastně jít?
Zaprvé si pojďme uvědomit, že je to PROCES. Cesta. Přečíst si 10+1 tipů v časopise nebo v našem příspěvku může inspirovat, ale instantní sebepřijetí samo o sobě nezpůsobí. Víc než kde jindy tady totiž platí, že cesta je cíl.
V případě sebepřijetí je to cesta, na které se učíme laskavosti k sobě samým a budujeme si důvěru v to, že naši hodnotu nedefinuje tvar uší, délka pažní kosti ani obvod kolene.
To, jak vypadáme, nerozhoduje o tom, jaké vztahy žijeme, pro co žijeme a jak spokojeně.
V našem příkladu tedy pro sebe postupně hledám cesty, jak být se svými vlasy víc ok:
- Možná zkusím nový střih.
- Poradím se s jinou kadeřnicí.
- Dojdu si na masáž hlavy.
Vědomě si všímám momentů, kdy se svými vlasy zaobírám a trápím se tak něčím, co nemohu změnit. Jsou to totiž moje myšlenky. Jen já si jich mohu všimnout a rozhodnout se od nich odklánět. JAK?
Zaměřím pozornost jinam. Vně sebe.
- Co se právě teď děje okolo?
- Co vidím? Co slyším?
Nebo na své tělo. Zkusím nahradit sebehejt laskavostí tam, kde to jde snáz.
- Kterou část těla mám na sobě rád*a?
- Za co jsem svému tělu právě teď vděčný*á?