Každá pochvala byla jako další cihla, která stavěla důvod pokračovat
S Tadeášem jsme se potkali ráno, než mu ve škole začínaly přednášky, a jeho energie a veselost ve mně zůstaly dodnes. Málokoho by přitom napadlo, jakou cestu už má za sebou. Povídali jsme si o tom, jak se během covidu začal soustředit na své tělo a jak změna jídelníčku nakonec proměnila celý jeho život. Tadeáš byl mnohokrát hospitalizovaný na psychiatrickém oddělení jako jeden z prvních mužů v historii nemocnice. Otevřeně se mnou sdílel, co se během čtyř let nemoci dělo s jeho tělem i myslí.
Upozornění: Tadeášův příběh se dotýká citlivých témat: omezování jídla a hubnutí, nadměrného cvičení, opakovaných hospitalizací i dopadů nemoci na tělo a blízké vztahy. Věříme, že pro vás bude čtení spíš hojivé. Pokud ale právě procházíte náročným obdobím, zvažte, zda v něm chcete pokračovat. Na našem webu také najdete kontakty na linky důvěry a krizové linky, kde vás vyslechnou, podpoří a nasměrují na další relevantní péči. Žádný problém není příliš malý ani příliš velký na to, abyste na něj museli být sami.
Jako malý jsem míval potíže se žaludkem, trápil mě reflux. Časem se to srovnalo, ale pamatuju si, že jsem byl hodně vybíravé dítě. Měl jsem oblíbená jídla, která jsem miloval, a pak spoustu těch, která jsem nedokázal sníst, vlastně všechnu zeleninu, ovoce nebo třeba rýži. Taky si vybavuju, jak strašně mi nechutnala voda, za to jsem miloval limonády, které mi tehdy snad kolovaly i v žilách.
Vysoký energetický příjem se brzy projevil na mé dětské postavě. Nikdo mi nikdy neřekl, že bych měl zhubnout. Nikdo mě nikam netlačil. Cítil jsem se se svým tělem v pohodě doma i ve škole, kde jsme měli strašně prima třídu.
Ten tlak přišel zevnitř, mnohem později, a byl o to zákeřnější.
Jsem od dětství obrovský perfekcionista. Potřebuju mít ve věcech pořádek, mít svůj systém, svoje jisté body dne. Když si najedu na nějaký režim, třeba ranní procházku, a pak mi plán z nějakého důvodu nevyjde, dokáže mi to rozhodit celý den.
Někdo vnímá perfekcionismus jako přednost, já už dneska vím, že právě tahle moje stránka nejspíš přispěla k rozvoji poruchy příjmu potravy. Stala se její živnou půdou, když jí dala někoho, kdo věci dotahuje.
Když mi bylo 14, přišla pandemie covidu a já se ze dne na den octl zavřený doma. V tom novém časoprostoru jsem si začal víc všímat věcí, které se mi na mně nelíbí.
Scrolloval jsem sítě, viděl dokonalá těla a začal se soustředit na to svoje.
Vůbec jsem nerozuměl tomu, jak funguje tělo a jeho metabolismus. Neměl jsem ponětí o něčem jako bazální metabolismus, o tom, že tělo spoustu energie spálí samo jen tím, že žije. Jen jsem někde pochytil jednoduchou rovnici, že „cukry" jsou zlo. Co jsem snědl, to jsem musel zase spálit. A nejradši ještě o kus víc, protože jen tak jsem přece mohl hubnout.
Začalo to nenápadně. Pár prvních výsledků. A ty mě hnaly dál.
Když jsme se mohli vrátit zpátky do školy, kamarádům ta změna samozřejmě neunikla. „To jsi ty?!" Poprvé v životě jsem měl pocit, že si mě někdo všiml v rovině, kterou jsem do té doby neznal, v mojí tělesnosti. Poprvé se mnou holky flirtovaly. Chválili mě učitelé a dávali mě za příklad spolužákům, kteří měli pár kilo navíc.
Byl jsem na sebe pyšný. Každá pochvala byla jako další cihla, která stavěla důvod pokračovat.
Ke cvičení jsem se dostal přes staršího bráchu, který je mistr světa v karate. Oblíbil jsem si hlavně kardio, protože jsem věřil, že po něm zhubnu nejvíc. Na svalech mi tehdy vlastně nezáleželo. Záleželo mi jen na tom jít dál, a pak ještě o kus dál.
Cukr jsem nakonec vyřadil úplně. Ani na vlastní narozeniny jsem si nedal dort.
Že je něco jinak začalo vnímat i okolí. „Vždyť jsi nic nejedl." Všimla si toho máma a já viděl, jak hrozně se o mně bojí. Tehdy už jsem nebyl schopný sníst jídlo, na které jsem měl chuť, a to ani ve chvíli, kdy jsem měl šílený hlad. Moje tělo ztrácelo další váhu stále větší rychlostí.
V té době jsem vstával ve čtyři, dokud rodiče ještě spali, jen abych mohl jít ven a odchodit si svoji dávku kroků. Později, když mě naši víc hlídali, jsem chodil aspoň po svém pokoji. Nutkání k pohybu, které mi ta nemoc prováděla, bylo šíleně silné a vtíravé, nešlo mu odolat. Rodiče byli zoufalí, dokonce mi na nějakou dobu dali do pokoje kamery. Zpětně si říkám, jak moc bezmocně se museli cítit.
Tehdy začala moje cesta po nemocnicích, kam jsem se vracel znovu a znovu. Zpočátku jsem nemocniční režim a pravidla vnímal hlavně jako překážku mezi mnou a tím, co jsem chtěl: jít zase domů.
A tak jsem tam vzorně jedl, abych se dostal na stanovenou váhu, dostal se z nemocnice ven a mohl jít zase vstříc hubnutí.
Teprve s odstupem vidím, co jsem tam doopravdy hledal, i když jsem si to tehdy nepřipustil. Potřeboval jsem, aby někdo té nemoci nastavil hranici. Někoho, kdo řekne „takhle dál ne" ve chvíli, kdy já sám už neměl ani sílu, ani náhled se zastavit.
Ne každá pomoc ale byla doopravdy pomocí. Většina odborníků bohužel řešila jen číslo na váze, ne to, co se odehrává uvnitř mě. A tak jsem buď slyšel „musíš víc jíst”, nebo „super, už přibíráš, tak pokračuj, ahoj”. Dostával jsem různé léky, ale nikdo se mě nezeptal, jak se vlastně cítím.
Měl jsem i psycholožku, jenže ta se mnou řešila hlavně to, jestli si uvědomuju, co způsobuju rodičům. Jako bych potřeboval ještě přitížit.
Bohužel jsem nenarazil na lidi, kteří by byli ochotní mě vidět celého. Věřím, že hranice, pravidla a režim mají smysl a léčivý potenciál jenom tehdy, když za nimi stojí člověk, kterému na tom druhém opravdu záleží.
Nemoc dramaticky zasáhla lidi kolem mě.
To je část, ke které jsem se dlouho nedokázal emočně přiblížit. Bylo to hodně bolavé místo. Moje babička bydlí kousek od nás, celý život je mi jako druhá máma, je to člověk plný energie a lásky. Dívat se na mě, navíc z pozice zdravotní sestry, pro ni bylo neúnosné. Nesla to hrozně těžko a já věděl, že se o mě bojí tak, až jí to podlamuje zdraví. Máma mi tehdy řekla něco, co mnou mělo otřást. Že jestli se babičce něco stane, bude to moje vina.
Moc bych si přál, aby lidi věděli, že si nikdo tuhle nemoc nevybírá a nechce tím nikoho trápit. A že zesilování pocitů viny nepomáhá. Vlastně to bylo spíš naopak, nechtěl jsem nikoho svými problémy zatěžovat. Byl bych v tu dobu radši, kdyby mě nikdo neviděl.
Míra odpojení od sebe, jakou jsem v tu dobu zažíval, ke mně byla paradoxně milosrdná aspoň v tomhle. Ty výčitky mi byly jedno. Necítil jsem skoro nic. Ani představa, že se tolik trápí člověk, kterého miluju nejvíc na světě, ke mně nedoputovala.
Právě vzpomínky na tuhle prázdnotu mi zpětně ukazují, jak krutá tahle nemoc umí být.
Padal jsem čím dál hlouběji do onemocnění a dělal všechno proto, abych to utajil. Nosil jsem volné oblečení, uhýbal konfrontacím.
Moje tělo se pomalu začalo vzdávat. V noci jsem se budil zimou, která nešla zahnat, žádná deka nestačila, tělo už nemělo z čeho se zahřát. Nedokázal jsem ani v klidu ležet. Měl jsem v sobě takový neklid, že jsem se musel pořád hýbat, pořád někam jít, i když už na to nezbývala síla. V noci mě chytaly křeče do nohou. Žaludek byl úplně prázdný, tak jsem aspoň pil, a pak jsem jen pobíhal na záchod.
Tělo mi dávalo najevo, že už takhle dál nemůže.
Padaly mi vlasy. Nehty mi zmodraly. Pod očima jsem měl tmavé kruhy, modřiny se hojily nekonečně dlouho, nerostly mi vousy. A spánek, do kterého se člověk normálně schová a odpočine si, pro mě přestal být odpočinkem.
Zlom přišel během jedné kontroly u psychiatričky, kde se během vážení ukázalo, že jsem zhubl na kritickou váhu.
Kufr s osobními věcmi jsem s sebou na kontroly nosil vlastně pokaždé, kdyby se rozhodli mě opět hospitalizovat. Tentokrát jsem si ho ale zabalil poctivě. Chtěl jsem tam být.
Poprvé jsem si naplno uvědomil, že sám to nezvládnu. A kupodivu v tom byla i úleva.
Následovala nejdelší hospitalizace, tentokrát na psychiatrii. Patřil jsem k historicky prvním mužům s poruchou příjmu potravy na tamním oddělení. Jediný kluk mezi holkami. Režim byl přísný a postupný. Člověk se musel k věcem propracovat krok po kroku. Bez telefonu, bez rozptýlení, bez úniku.
Moje motivace se uzdravit byla ze začátku dost prostá. Nechtěl jsem přijít o školní kolektiv. Děsilo mě, že budu muset opakovat třídu, že vypadnu ze svého ročníku a přijdu o kamarády, o lidi, kteří pro mě znamenali strašně moc.
Tak jsem jedl, abych se co nejrychleji dostal na váhu, která mě pustí zpátky do mého světa.
Jenže tentokrát se někde uvnitř mě dělo ještě něco jiného než při předchozích pobytech. Cítil jsem, že jsem na úplné hranici svých sil, možná i na hranici života. A já jsem chtěl žít. Postupně mi přestávalo záležet na tom, jak dlouho v nemocnici zůstanu. Šlo mi čím dál víc o jediné: být zase šťastný, mít chuť do života a aby byla rodina znovu pohromadě.
Vracelo se mi zpátky tělo, ale jinak začala fungovat i hlava. Dlouho jsem si ani neuvědomoval, jak zamlžený a zúžený můj svět celou tu dobu během nemoci byl. I moje hlava měla konečně z čeho žít, začala zase vnímat. Všechno najednou dostávalo plastičtější tvar.
Teprve když se mi začala vracet schopnost věci víc prožívat, došlo mi, kolik ze světa mi nemoc potichu vzala.
V té době jsem byl sice zavřený daleko od všech, nikdy jsem na to ale nebyl úplně sám. Kamarádi se ozývali. Chodily mi zprávy, že na mě myslí, že se těší, až se vrátím, že tu pro mě jsou a budou. Nebylo v tom nic velkého ani dramatického, žádná velká gesta, jen obyčejný lidský zájem, obyčejné „jak se máš, myslíme na tebe". A přesně tohle mě drželo nad vodou. Vědomí, že venku je někdo, komu na mně záleží kvůli mně samotnému, a ne kvůli tomu, kolik vážím. Že se mám kam a ke komu vrátit.
Později, když už to šlo, jsem směl na vycházky. Naši mě vzali domů, dal jsem si sprchu ve vlastní koupelně, zašel za babičkou, byl na pár hodin normální kluk.
A právě tyhle chvíle, kdy jsem znovu vnímal barevnější život, mě hnaly nejvíc.
Znovu jsem okusil, jaké to je, když má den lehkost. Když se dá něco udělat jen tak, bez režimu, bez počítání, bez pevně daného řádu, který musím splnit. Začal jsem v nemocnici dělat všechno proto, abych se mohl vrátit domů.
Když jsem se mohl vrátit do školy, měl jsem strach, jestli někdo přeci jen nebude komentovat, že jsem tolik přibral. Byl jsem jiný, než když mě viděli naposledy, hodně jsem přibral a děsila mě představa, jak si mě budou prohlížet, co si pomyslí, jestli něco řeknou. Nejtěžší bylo udělat první krok. Když jsem ale všechny ty blízké lidi a naši skvělou třídní uviděl, došlo mi, že nic z toho, čeho jsem se bál, se nestane.
Nikdo nehodnotil, nikdo nezíral. Byl jsem zase jen jeden z party.
Důležitým člověkem, který mi ještě víc pomohl uzdravit vztah k jídlu, ale hlavně k sobě, byla moje tehdejší přítelkyně, se kterou jsem začal chodit po propuštění z nemocnice. Být s člověkem, kterého miluju, a cítit, že jsem milovaný úplně bez ohledu na to, jak vypadám, bylo to nejvíc hojivé, co jsem do té doby zažil.
Jídlo postupně přestalo být téma. Začal jsem pomalu zase cvičit, tentokrát rozumně, a jíst tak, aby měl organismus dost energie na budování svalů. Začal jsem vnímat, jak mi roste síla. Fitness prostředí mě naštěstí nijak nepohltilo. Když vidím na sítích dokonalou fotku, vím, že to není realita. Že za ní často stojí někdo, kdo do toho dal tolik, že mu možná na skutečný život nic nezbylo. Možná žije nejlepší verzi sebe sama, která dostává lajky, ale která není zdravá.
Pochopil jsem taky jednu věc, která mi hodně ulevila: nikoho vlastně nezajímá, kolik vážím. Když jdu plavat, lidí kolem si samozřejmě všimnu, to dělá hlava sama od sebe. Ale tím to končí. Nehodnotím je, neřeším je. A stejně tak nikdo neřeší mě. Ta přehlídka pohledů, které jsem se tolik bál, ve skutečnosti skoro neexistuje. Každý má dost svých vlastních starostí.
Nejdůležitější ze všeho pro mě bylo nezůstat sám.
I ve chvílích, kdy se mi nechtělo s nikým mluvit, a takových chvil bylo dost, jsem věděl, že je potřeba se k tomu někdy i přinutit. Neuzavřít se ve své bublině a dovolit lidem, kterým věřím, aby byli blízko.
V tom nejhorším mě drželo nad vodou, že na mě někdo myslí. Že se na mě někdo těší. Takové maličkosti, které ale v tu chvíli znamenaly všechno.
A pak je tu jedna věc, ke které se vždycky vracím: snažím se být sám sebou. Dlouho jsem se měnil a přizpůsoboval se tomu, co ode mě čekali druzí. Jenže mi v tom pak nebylo dobře a samozřejmě se to projevilo i na vztazích. Moje současná přítelkyně mi dala prostor být autentický a přineslo to velkou blízkost a pocit bezpečí.
A jako kluk, který si tím vším prošel, chci říct hlavně jedno. Netýká se to jen holek. Není žádná ostuda o tom mluvit a není ostuda požádat o pomoc. Mě to vrátilo zpátky k životu.
Covid a duševní zdraví mladých – kontext: Tadeášův příběh není výjimka. Počet dětí s poruchou příjmu potravy dlouhodobě roste a po pandemii covidu-19 ještě nabral na tempu. Covid přinesl obrovskou nejistotu, život se ze dne na den obrátil vzhůru nohama. U lidí, kteří k nemoci mají předpoklady, se přísná kontrola a plánování jídla mohly stát oporou v chaosu. K tomu se přidala sociální izolace, která rozvoji těchto nemocí nahrává. A ještě jedna věc, kterou si málokdo spojí: děti, které se denně viděly na obrazovkách, měly podle výzkumů vyšší nároky na svůj vzhled, což jejich nespokojenost se sebou jen prohloubilo.
Text: Lada Brůnová
Fotografie: Lesana Hodek
Odborná garance: Tereza Maková
3pe fotoprojekt
Zachycujeme autentické příběhy lidí se zkušeností s poruchou příjmu potravy. Lidí, kteří vedli nebo vedou zápasy se sebepřijetím a se společenskými tlaky na vzhled. Věříme, že tím pomůžeme rozpustit některé z mýtů, které panují kolem poruch příjmu potravy, a přispějeme k porozumění, co lidé s těmito zkušenostmi zažívají.
