Šimon – 17 let – student gymnázia
Šimon je student třetího ročníku gymnázia. Neprošel si traumatem, on ani nikdo z jeho blízké rodiny neměl problém s váhou. Na focení, které sám pro sebe nazval PŘIJETÍ, za námi přijel ze severních Čech. Strávili jsme spolu dvě hodiny, během kterých s námi sdílel život kluka, který se nikdy neměl rád, přestože splňuje vše, co dnešní většinová společnost považuje za ideál krásy. Po našem rozloučení se mnou ještě dlouho lomcoval vztek. Vztek, že ppp postihla tak bystrého, laskavého a vnímavého člověka.
Ke svému tělu jsem nikdy neměl hezký vztah. Pamatuju si, že jsem ho řešil už ve školce, přitom jsem nikdy nebyl tlustý. I tak jsem se s ostatními porovnával.
Odmalička jsem se neměl rád.
Když mi bylo jedenáct, kamarádka mě pozvala na oslavu narozenin k jejich bazénu. Byla tam skupinka několika holek, jediný kluk jsem byl já. O pár dní později zazněla ve škole věta, kterou si pamatuju dodnes: „Hele, holky, Šimon měl u bazénu docela břišáky.“ To ve mně tenkrát vzbudilo pocit, že o ně za žádnou cenu nesmím přijít. Rozhodl jsem se, že se svým tělem něco udělám.
Začal jsem se zabývat výživou, četl jsem si různé články, koukal na videa. V té době jsem narazil na web, který mě přivedl k online kalkulačce, do které jsem zadal několik hodnot, a ona mi z nich sestavila pomyslné číslo: kolik kalorií bych měl denně přijmout.
Tehdy jsme nevěděl, že ta hodnota je v zásadě můj bazální metabolismus*.
*Přibližné množství energetického příjmu potřebné pro zachování základních životních funkcí, neozohledňuje energetický příjem potřebný pro pokrytí denních pohybových aktivit
Věřil jsem, že když budu dodržovat stanovený počet kalorií, všechno bude ideální. Věřil jsem, že moje nespokojenost se vyřeší, když nebudu jíst.
Rád dodržuju pravidla a málokdy z nich uhnu.
Pocit kontroly, který mi kalorické tabulky dávaly, byl na začátku návykový. Na obědy do školní jídelny jsem ještě chvíli dál chodil s kamarádkami, ty si ale brzy začaly všímat mých zvláštních návyků při jídle, zejména kolik toho sním, respektive nesním. A tak jsem se na obědy přidával ke klukům, kteří mi do talíře nekoukali.
Jedl jsem žalostně málo.
Na třináctileté prohlídce mě pediatrička upozornila, že jsem hodně štíhlý. Čas plynul, vše se tak nějak zhoršovalo. Během covidu, kdy jsme najednou celá rodina musela trávit výrazně více času spolu doma, přibývalo narážek na moji postavu a stravování. Situace se stávala nesnesitelnou.
Pak přišla patnáctiletá pediatrická prohlídka, ze které jsem měl dlouho předem strach, protože jsem věděl, že mám problém. Začal jsem tak před ní trochu víc jíst a něco málo jsem i přibral.
S ubývající váhou přišly první zraňující komentáře směrem k mojí postavě.
Na kluka jsem byl příliš hubený. Všude jsem budil rozruch, okolí moji postavu nenechávalo bez připomínek. Poznámky mě zraňovaly, ale také mě sužoval strach, že se cokoli začne řešit. Skrze kontrolu kalorií jsem zažíval, jaké to je něco na každodenní bázi „dokázat“.
Každý den jsem dokázal sníst jen tolik, kolik kalkulačka stanovila.
Kamarádka, spolužačka ze školy, moji proměnu pozorovala. Jednoho dne se rozhodla upozornit naši učitelku, která následně zmobilizovala rodiče a upozornila je, že má podezření na anorexii.
Naši sice viděli, že hubnu, ale nikdy to v rodině nebylo téma, které bychom řešili. Myslím, že věřili, že to nějak přejde. Že to nějak zvládnu.
Možná si to nikdo z nás nechtěl připustit.
Jenže se mi zastavil růst, a to už nebyl jen dojem, ale reálný problém. Ve třinácti letech jsem měřil 150 centimetrů, oba mladší bratři mě přerostli. Zastavily se i další projevy dospívání jako třeba hrubnutí hlasu. Kamkoliv jsem přišel, hádali mi mnohem méně let. Dovedete si představit, jak to kluk v pubertě, který se navíc trápí každým gramem tuku na svém těle, vnímá… Začal jsem mít strach, že nevyrostu.
Nad kaloriemi jsem měl kontrolu, nad růstem ne.
Na endokrinologii se snažili přijít na to, proč jsem přestal růst a jestli se s tím dá ještě něco dělat. Dali mi naději, že ano. Tělo i mozek ještě byly schopné se vyvíjet. Ale musel jsem začít jíst, což pro mě byla ohromná výzva.
Rozhodl jsem se, že udělám všechno proto, aby to dobře dopadlo.
Do nemocnice jsem se dostal v patnácti. Nebyl jsem hospitalizovaný, ale docházel jsem k odborníkům. Psychiatrie, antropometrie, psychoterapie…
Strach z jídla jsem nikdy neměl, ale obavu z kalorií navíc ano. Začal jsem chodit k nutriční terapeutce, ale lidsky jsme si nesedli. Nechápal jsem, proč bych měl věci, které po mně chtěla, dělat.
Nakonec mi pomohla jiná nutriční, paní, se kterou jsem začal víc prozkoumávat svůj strach pustit tu kontrolu přesných čísel. Změřila mi složení těla a hodně jsme si povídali. Cítil jsem, že ji opravdu zajímá, co prožívám, a začal jsem jí důvěřovat.
Konečně jsem se dostal za nesmyslnou mlhu kalorií, začal víc chápat, jak tělo funguje a uviděl, jak šíleně málo mu ve skutečnosti dávám. Zkusili jsme postupně přidávat v jídle. Nestalo se nic z těch katastrof, které jsem čekal. Naopak.
Začal jsem zase růst.
Dodnes sice vnímám jídlo skrze kalorie, kalkulačku už z hlavy asi nikdy nedostanu, ale cíleně ji nepoužívám.
Dokážu se víc napojit na své tělo a jíst intuitivněji.
Velkým vítězstvím pro mě je i to, že už je mi jedno, co si o mně kdo myslí. Tuhle starost, kterou jsem měl od dětství, jsem v průběhu uzdravování dokázal pustit. Ohromně se mi ulevilo. Místo toho, abych řešil věci, které mám jen malou šanci ovlivnit, se můžu věnovat tomu, co mi dělá radost. Mám před sebou studijní návštěvu Německa a brzy i Mexika.
Období, kdy můj život určovaly kalorické tabulky, bylo osamělé.
Pokud si někdo nachází v podobné situaci, poradil bych mu, aby se svěřil někomu, komu pevně důvěřuje. Pomoc se dá najít i na internetu, existují linky důvěry a chaty s odborníky, kteří člověka dál nasměrují. Nejhorší je zůstat s nemocí sám.
A rád bych poprosil rodiče, kteří vidí, že se jejich dítě začíná ztrácet nebo chovat jinak, ať se ho zeptají, jestli se něco neděje. Ať si to klidně jen ověří. Já už teď vím, že je z ní cesta ven.
Šimonova motivace stát se součástí 3pe fotoprojektu:
„V dětství jsem si prošel mentální anorexií, ze které se mi díky lékařům, psychoterapeutce a podpoře okolí povedlo s menšími, ale velmi znatelnými následky vyléčit. Kvůli nedostatku potravy se mi zastavil růst. Často se setkávám s tím, že lidé ppp u mužů podceňují, zvláště mentální anorexii.“
Fotografie: Lesana Hodek
Text: Lada Brůnová
3pe fotoprojekt
Skrze objektiv Lesany Hodek zachycujeme příběhy lidí, kteří mají nebo měli komplikovaný vztah ke svému tělu (a jídlu). Věříme, že tím pomůžeme rozpustit některé z mýtů, které kolem ppp panují, a přispějeme k porozumění, co lidé s těmito zkušenostmi zažívají.
