Řada trenérů rozhodně nemá zdravý vztah k tělu a jídlu
Pepa je osobní trenér se zaměřením na silový trénink a rehabilitaci a nutriční poradce. Vystudoval obor Výživa a potraviny na České zemědělské univerzitě v Praze, kde v rámci doktorského studia učil předměty související s výživou. Jaké je to vědět o pohybu a výživě tolik, a přitom si uchovat zdravý vztah k jídlu, tělu, pohybu? S Pepou jsme si povídali o jeho cestě, která mu potvrdila, že fungovat v extrémech nejde, a že člověk může díky nekompromisní disciplíně pro zdraví i vzhled udělat maximum, ale když mu psychicky není dobře, tak se ta rovnice začne rozpadat. Bavili jsme se i o tom, jak poznat dobrého trenéra a odborníka na výživu v době, kdy řada z nich potřebné vzdělání nebo zdravý vztah k pohybu a jídlu rozhodně nemá.
Vždycky jsem měl slabost pro osvalené superhrdiny, takové ty pozitivní klaďasy jako Captain America. Chtěl jsem být jako oni – být dobrý člověk a skvěle vypadat. Ke konci základní školy jsem ale hodně přibral. Mamka na mě tlačila, abych se důkladně připravoval na přijímačky na střední školu.
Musel jsem makat, abych obstál, a jediný čas, kdy jsem se nemusel učit, bylo, když jsem jedl. Tak jsem jedl.
Že mám nadváhu a chci s tím něco dělat, jsem si uvědomil, až když kolegyně mojí mámy řekla: „Tvůj syn, to je ten roztomilý chlapec vzadu trochu při těle?” Když jsem se zamýšlel, kdy to všechno, cesta za změnou postavy, ale i profese, vlastně začalo, vybavil jsem si tuhle větu. Z té doby mám jedinou školní fotku – jakékoliv focení mi tehdy nebylo příjemné, tak jsem se mu vyhýbal.
Řekl jsem si, že zhubnu. Vždycky jsem chtěl dělat bojové sporty, tak jsem se na ně nejdříve fyzicky připravil, a pak s nimi začal. Ruku v ruce jsem se začal zajímat i o výživu – ponořil jsem se do článků, videí, čerpal jsem informace od lidí v cizině, udělal jsem si pár kurzů, začal zkoumat první vědecké články. To mi bylo sedmnáct.
Sice jsem v té době už měl dost striktní stravu, ale taky jsem s kamarády chodil na párty, kde jsme pili, takže mě někteří kámoši za postavu i sociálnost uznávali a „s novou postavou” se mi i lépe randilo.
To mě motivovalo pokračovat ve cvičení a stravovacím režimu, který jsem si nastavil.
Ovesná kaše s proteinem k snídani, kuře s rýží a brokolicí k obědu, zeleninový salát s vajíčky k večeři, tvaroh s tvarohem jako druhá večeře. A znovu. A znovu. Vyřadil jsem limonády a všechno sladké, smažené potraviny, uzeniny a vlastně cokoliv průmyslově zpracovaného, což samo o sobě v kombinaci s tréninky vedlo k tomu, že jsem rychle zhubnul.
Když jsem přišel ke své pediatričce na osmnáctiletou prohlídku, postavila mě na váhu a napadlo ji, že bych mohl mít poruchu příjmu potravy. Vůbec jsem netušil, co to je, a proč bych to měl mít. „Mají to přeci jen hubené holky, co nechtějí jíst, já jen chtěl vypadat dobře a nebýt tlustý.”
Nikdy jsem neměl pocit, že bych si musel odpírat množství jídla, ale byl jsem velmi striktní na kvalitu.
Taky jsem byl fixovaný na to, že musím mít na jídlo klid, a že se musí jíst každé dvě až tři hodiny – to byl první moment, kdy jsem zjistil, že mi můj styl stravování narušuje vztahy a svobodu. Pamatuju si, že jsem po maturitním večírku sháněl kebab, abych měl po dalších třech hodinách před after party dost proteinů.
Postupně jsem začal méně chodit ven s kamarády, protože jsem přestal i pít alkohol, zatímco oni ve větším začali, a také jsem si raději svoje kvalitní doma připravené jídlo snědl v klidu.
Sice jsem se izoloval od jedné skupiny lidí, ale v gymu a na kurzech jsem byl součástí skupiny, která to měla nastavené stejně.
A jak jsem introvert, tak mi nijak nevadilo, že jsem mimo tuto komunitu byl víc sám. Dělala mi radost disciplína – cokoliv jsem si stanovil, to jsem byl schopný nekompromisně dodržet.
V té době jsem měl i nějaké zažívací potíže. Četl jsem hodně studií a téměř v každé si našel něco, co jsem mohl zkusit. Zkoušel jsem vyřazovat věci, které mohly dělat problém – tzv. eliminační diety. Nejdřív jsem vyřadil různé alergeny. Nakonec jsem skončil na úplně bezlepkové stravě a stravě bez mléčných produktů, dnes by se tomu dalo říkat paleo dieta.
Na vysoké škole jsem se více věnoval toxikologii – kontaminanty, konzervanty, aditiva. Když jsem si načítal studie, které před ledasčím varovaly, začal jsem preferovat bio potraviny, řešil jsem rezidua pesticidů, kontaminanty v potravinách, plísně, obalové materiály, microplasty, osvěžovače vzduchu, kosmetiku, rezidua hormonů a čistících látek… Řešil jsem vlastně už úplně všechno.
Čím víc jsem o stravě a „zdravém” životním stylu věděl, tím víc jsem všechno řešil.
Mám perfekcionistické rysy, vždycky jsem tíhl k tomu dělat co nejvíc – tak to prostě u věcí, které jsou pro mě v ten moment důležité, mám. V době, kdy jsem začínal cvičit, jsem si jasně nastavil pravidla, co chci jíst a co chci dělat – a co nechci jíst a co nechci dělat.
Dlouho mi to fungovalo, ale pak už bylo na místě si přiznat, že je to možná funkční pro moje tělo, ale rozhodně to není udržitelné pro život a psychické zdraví.
Až v průběhu doktorátu mi došlo, že to, jak jsem žil, nebylo ok. I když jsem si sám před sebou všechno obhájil a podložil studiemi, tak všeho moc zkrátka škodí. Najednou jsem jasně viděl, že to, na čem skutečně záleží, jsou ty velké kameny, které to celé drží pohromadě, ne prach a šum, ve kterém se člověk může ztratit. Racionální výživa, pravidelný pohyb, pobyt venku a v přírodě, kvalitní spánek a psychohygiena.
Doteď často přemýšlím a bavím se s různými odborníky o tom, co je ještě zdravé a co už ne – co je svobodná volba mít něco v prioritách, a co člověka jen nevědomky svazuje a škodí mu.
Při doktorátu jsem se začal více zajímat i o psychologii a komunikaci. Teprve časem jsem si uvědomil, jak moc mě formovalo rodinné prostředí. Byl jsem vymodlené dítě, máma mě opečovávala a měla o mě velký strach. Odmalička jsem měl striktně dané, co můžu a co nesmím. Chtěla pro mě tak moc, že na mě byla přísná. Táta moc komunikovat neumí, má ostré lokty a svoji pravdu, o které přesvědčí ostatní. Nastavit si vlastní hranice bylo těžké, a tak jsem do jisté míry dělal hlavně to, co chtěli druzí.
Na střední mi výživa a cvičení daly pozornost a tedy „hodnotu”, kterou bych možná sám neobjevil. Hodně jsem se zajímal o to, jak vypadám v očích ostatních. Dávno už to tak není. Teď cvičím a běhám, protože to mám rád a každý den jsem vděčný za to, že ještě můžu.
Cvičení už nevnímám jako něco, co mě dovede k esteticky dokonalému tělu.
Rád cítím, že se můžu hýbat, že mám obě nohy, že žiju. Pohyb je pro mě jedna z největších radostí v životě, zpřítomňuje mě, pociťuju při něm absolutní vděčnost, že tu můžu být. A dokud to půjde, budu sportovat dál – nehledě na to, jak budu vypadat a jaký bude můj handicap.
Cvičení je pro mě zkrátka psychická kotva. A přiznávám, že období, kdy mě tělo zastaví, jsou těžká. Ale jako trenér vím, že vždycky se dá něco udělat – a ne ve smyslu, že si nemůžu pohyb odpustit, ale že to tělu pomůže. A je to opravdu důležité pro psychiku – že člověk není bezmocný. Jen je důležité být skutečně napojený na své tělo. Postupovat pomalu, čekat na jeho zpětnou vazbu, postupně přidávat, kalibrovat.
Naše těla jsou neskutečně moudrá, když jim nasloucháme. Dokáží se dobře adaptovat.
Jako trenér se setkávám s různými typy lidí. Někteří mají velkou nadváhu a zdravotní komplikace – vysoký cholesterol, TAG, kyselinu močovou, vysoký krevní tlak, prediabetes… odchází jim nejenom klouby, ale i psychika. Jsou to často lidé, kteří nevědí, čeho se chytit, nevěří si. Nevěří, že dokážou něco změnit, často mají pocit, že mají slabou vůli, že se nedokážou držet režim.
A na druhé straně jsou lidé, kteří mají tělo jako prestiž. Mají top fitness formu, která je součástí jejich úspěchu, jejich vysokého statusu. A tak na sebe tlačí o to víc. Protože když mají velmi dobrou formu, znamená to, že mají vůli, což si často propisují do své hodnoty. Připadají si pak lepší, úspěšnější. Tlusté lidi je pak velmi snadné odsoudit.
S každým z nich musím pracovat jinak, protože každý má jiný příběh, jinou historii, vycházíme z jiného místa. Je také důležité si opakovat, že cíle daného člověka mohou být jiné než moje – často skutečně jsou. Komunikace a naslouchání jsou určitě extrémně důležité.
S lidmi, kteří mají malou sebedůvěru a nevěří si – i proto, že za sebou mají spousty pokusů a neúspěchů – hledáme cestu, jak se na svoje tělo napojit, jak si do života vnést přirozený pohyb jako jít jednu zastávku pěšky nebo vyjít patro pěšky místo výtahu. A taky jak se z úspěchů radovat.
Když ke mně přijde klient, který je na sebe velmi přísný a má mentalitu „no pain, no gain”, zvědomuju mu, že to možná může být i moc, že si může uškodit.
V tomto případě spíše zvolňujeme a necháváme tělu dostatek času na regeneraci a snažíme se svazující pravidla rozvolnit a uvést do kontextu. To, že svému tělu věnujete spoustu energie a pozornosti může být i negativum, když se z toho stane obsese.
Nejdřív je totiž potřeba řešit základní stavební kameny. Suplementy to neurvou.
Velkým problémem mohou být i sociální sítě plné obsahu, jenž může být nebezpečný pro lidi, kteří chtějí se cvičením začít nebo jen stravě věnovat trochu větší pozornost.
Zvlášť mladí lidé jsou dnes na sociálních sítích vystaveni postavám influencerů, kteří často vypadají neuvěřitelně, ale zároveň mají velmi striktní režim a upravují své fotky a videa. Přijde mi důležité opakovat: Jediný, s kým se můžeme srovnávat, jsme my sami – jestli je nám lépe, než nám bylo před časem, a to fyzicky i psychicky. Každý máme jinou genetiku, jinou výchovu, sociální bublinu, zkušenosti, jiný životní cíl, jiné zdroje. Porovnávání často vede k frustraci, pocitu nedostatečnosti a nakonec i k nezdravým rozhodnutím.
Spousta fitness influencerů, kteří svá tvrzení podporují daty, takže působí věrohodně, je vytrhává ze souvislostí. V jeden moment, kdy jsem se začal vzdělávat a dovzdělávat, jsem zjistil, že i lidé, kteří ke mně mluvili, vytrhávali některá data z kontextu.
Říkali věci, které měly reálnou evidenci, ale když jste je vytáhli na povrch a postavili kolem nich celé téma, najednou to bylo něco, co člověka dokázalo pořádně vystrašit: Když sníte toto, zvyšujete tím riziko, že brzy umřete, nebo poškozujete své dítě.
Přitom doporučení se individuálně strašně moc liší. Jiný přístup potřebuje žena po menopauze, jiný dvacetiletá sportovkyně. Quick fix řešení a rady prostě nefungují, protože pokud vás daný člověk nevidí a nezná, neudělá diagnostiku a nemá kvalifikaci, nebude to fungovat. Rychlá cesta neexistuje. Je to jako spoření – čím déle to děláte, tím víc se to vyplácí.
Lidé chtějí najít nejlepší styl stravování, nejlepší cvik, ale nic takového není. Žádná magická pilulka neexistuje. Nelze aplikovat jedno řešení na všechny. A paradoxně i ten, kdo to s vámi myslí dobře, vám může ublížit, když není vzdělaný. Být milý prostě nestačí – neznamená to, že když vám chce pomoct, tak vám skutečně pomáhá.
Často jsem se při své cestě musel na základě nových dat ze studií spoustu věcí odnaučit a naučit se jiné. U mnoha lidí je problém ego a to, že dále věří již vyvráceným mýtům, protože nechtějí přiznat, že se mýlili. Přitom vývoj je jedním ze znaků profesionála.
Nemalý problém způsobují také tzv. biasy, zkreslení, kterých si nejdříve musíme být vědomi, abychom se jich mohli vyvarovat. Při hodnocení vědeckých dat zase kvalita provedené studie, typ, množství, limitace nebo jen schopnost kriticky přemýšlet a zamyslet se, zda je něco opravdu kauzalita, nebo jen korelace – teda zda jde opravdu o příčinu, kdy věc A přímo způsobí stav B, nebo zda daný výzkum poukazuje pouze na to, že něco s něčím nějak souvisí, ale nevysvětluje to celou situaci, protože proměnných je daleko více.
Občas zaslechnu trenéry, jak svým klientům říkají věci, ze kterých je jasné, že oni sami zdravý vztah k jídlu a tělu rozhodně nemají.
Zdvižený ukazovák u trenéra je, když vás pohybem trestá za snědené jídlo, když paušálně tvrdí věci bez kontextu nebo mluví v extrémech. Dobrý trenér a dobrý odborník říká spíš „to záleží” a „je to komplexní problematika” a má odvahu nevědět vždycky, nevědět hned. Má schopnost naslouchat lidem a vyhodnocovat jejich individuální potřeby. Další tzv. red flag je, pokud si musíte koupit nějaký produkt, abyste se detoxikovali, obnovili střevo a střevní mikrobiom, dosáhli zázračných výsledků… Stejně tak různé zrychlené rehabilitační protokoly a přeměny postav typu „six pack za 30 dní”.
Že je v dnešní době extrémně těžké cítit se v jídle a pohybu svobodně, to si samozřejmě uvědomuju. Cvičení a jídlo je pořád něco, co můžeme v nejistém světě kontrolovat. Proto je důležité si sebekriticky ptát: Proč to celé dělám? Šel jsem běhat, abych spálil kalorie, abych si to nasdílel na Stravu, nebo protože jsem opravdu chtěl? A být k sobě fakt upřímný.
Je potřeba si najít čas se zastavit a opravdu přemýšlet, jak mi v tom celém je a jak to ovlivňuje moje role v životě. Nejsem přece jen člověk se svalnatým tělem, ale taky partner, kamarád, rodič.
Fotografie: Lesana Hodek
Text: Lada Brůnová
Odborná garance: Tereza Maková
3pe fotoprojekt
Fotoprojekt 3pe zachycuje autentické příběhy lidí se zkušeností s poruchou příjmu potravy. Lidí, kteří vedli nebo vedou zápasy se sebepřijetím a se společenskými tlaky na vzhled. Prostřednictvím citlivě pojatých fotografií a textů sdílíme jejich zkušenosti – vnitřní zápasy i hledání cesty k uzdravení. Věříme, že tím pomůžeme rozpustit některé z mýtů, které panují kolem poruch příjmu potravy, a přispějeme k porozumění, co lidé s těmito zkušenostmi zažívají.
3pe fotoprojekt je realizován za finanční podpory hl. m. Prahy. Děkujeme!