Už se nesnažím všechno dělat perfektně, už nechci věci urvat
Patrik působí jako sebevědomý člověk. Je výrazný a rád sdílí vášeň pro estetiku, o které mluví i tehdy, když přijde řeč na jídlo. Když vás ale nechá nahlédnout pod skořápku, zahlédnete muže, který si své místo na světě musel vydobýt. A kterého úzkost, kterou zná od dětství, provázela dlouhá léta. Vyrůstal s násilnickým otcem. A s pocitem, že na malém městě není vítaný takový, jaký je. Vyprávěl mi o cestě, na které poznával sám sebe i bezpečí ze strany druhých a na které se konečně napojil na své tělo, které poprvé v životě dokázalo pocítit hlad.
Upozornění: Patrikův příběh se dotýká citlivých témat – domácího násilí a alkoholismu v rodině, šikany kvůli sexuální orientaci, osamělosti, komplikovaného vztahu k jídlu, úzkosti i nadměrné kontroly jídla a pohybu. Věříme, že pro vás bude čtení spíš hojivé. Pokud ale právě procházíte náročným obdobím, zvažte, zda v něm chcete pokračovat. Na našem webu také najdete kontakty na linky důvěry a krizové linky, kde vás vyslechnou, podpoří a nasměrují na další relevantní péči. Žádný problém není příliš malý ani příliš velký na to, abyste na něj museli být sami.
Narodil jsem se do rodiny s agresivním a násilnickým otcem, který s námi žil až do mých devíti let. Byl to alkoholik, který si vše fyzicky vybíjel na mámě a na mně s bráchou. Jednou jsem nemohl jít do školky, protože jsem měl na tváři otisk jeho dlaně a z ucha mi tekla krev.
Dokud ještě naši byli spolu, máma byla pozorná, starala se o nás. Když se rozvedli, upřela pozornost víc k sobě. Vlastně to chápu – po tom všem, co si prožila. Ale potřeboval jsem ji tehdy víc. Bylo mi deset a chtěl jsem mámu, o kterou se můžu opřít. Ona se ke mně tehdy vztahovala spíš jako kamarádka, která se mi svěřuje, jako bych byl dospělý.
Se starším bráchou jsme k sobě tehdy nijak blízko neměli, asi jsme měli každý co dělat, abychom nějak přežili. Navíc nás od malička hodně porovnávali, protože jsme byli ve všem naprosté protiklady. To v nás probouzelo sourozeneckou rivalitu.
V té době jsem taky na vlastní kůži poznal šikanu. Bylo na mě poznat, že jsem gay, a to se na malém městě neodpouštělo. A tak jsem vlastně celou základku zažíval nejdřív verbální, pak i fyzické útoky.
Často jsem do školy radši vůbec nechodil, což jsem musel před mámou skrývat, protože když jsem se jí odvážil o šikaně říct, nařkla mě, že přeháním.
Narazil jsem tehdy na článek, že pokud někdo ve škole šikanu zažívá, má se obrátit na školního psychologa. Zaklepal jsem na dveře naší školní psycholožky, která byla zároveň moje třídní, ale řekla mi, ať ostatní neprovokuju. Stálo mě to dost odvahy za ní jít a svěřit se, a ona mi nejenže nepomohla, ale ještě bagatelizovala, co se děje a jak to prožívám.
Řekl jsem si, že když už mě šikanují, tak jim alespoň dám důvod. Začal jsem být až excentrický, a to mi paradoxně pomohlo s coming outem. Už mi to bylo jedno. Když mi někdo řekl, že jsem buzerant, tak jsem řekl „No a co?" Něco ze mě v tu chvíli spadlo, ulevilo se mi, že už nic nemusím skrývat. Ale uvnitř jsem stále cítil velkou úzkost, kterou znám od raného dětství a během které nedokážu jíst.
Bylo to šíleně osamělé dětství. Objevil jsem ale lásku ke knihám a k počítačovým hrám, které pro mě byly únikem do světa, ve kterém by bylo líp.
Jako dítě jsem byl extrémně vybíravý a nepamatuju se, že bych někdy měl hlad. Jedl jsem proto, abych neumřel hlady.
kontext: Tělo, které se v dětství naučilo být neustále ve střehu, tělo, jehož nervový systém dlouhodobě vyhodnocuje okolí jako nebezpečné, často odsune trávení i chuť k jídlu stranou. Zároveň se tlumí i schopnost vnímat vlastní tělesné signály, mezi které hlad patří. Člověk ho pak nemusí roky vůbec cítit. Jí proto, aby bazálně fungoval, ne proto, že by měl chuť. Hlad se obvykle vrací teprve ve chvíli, kdy se tělo začne cítit v bezpečí. Není to tedy věc vůle, ale fyziologie. A právě proto může být návrat hladu tak zásadní zprávou o uzdravování.
Doma to se mnou nikdo příliš nezaobíral. Do školní jídelny jsem nechodil, vadilo mi, že tam bylo tolik lidí. Lidí, kteří neustále komentovali, jak a co jím, jak moc jím, respektive nejím. Všichni měli na moje stravování názor a nezdráhali se mi ho sdělit, ale samozřejmě to mělo přesně opačný efekt, než jaký asi čekali: nejen, že jsem nezačal jíst, jedl jsem ještě méně. Taky tam byl hluk a kuchařky jídlo na talíř často házely z dálky. Přišlo mi to odporné.
Jediné místo, kde pro mě jídlo něco znamenalo, bylo u babičky. To u ní jsem zažíval bezproblémové dětství. Byla vůči mně pozorná, viděla mě a slyšela. Když vařila, přizvala mě vždycky k sobě. Zkoušeli jsme spolu recepty a já se u ní dokázal najíst. Taky milovala tradice, třeba advent, který jsem často trávil u ní a jedl její vanilkové rohlíčky, které dodnes peču jako vzpomínku na ni a na to, co pro mě znamenala. Před několika lety zemřela.
Na základní škole jsem měl jednoho člověka, kamarádku, která se mě zastala a která mě přijala i s mojí identitou. Nijak hluboký vztah to nebyl, asi i proto, že jsem s ní nemohl sdílet, co se děje doma.
Doma mi totiž říkali, že o tom, co se u nás děje za dveřmi, nesmím nikomu říct, že je to jen naše věc.
Jídlo mi v té době nic neříkalo, ani doma ho moc nebylo, protože máma konstatovala, že se o sebe máme postarat sami. A já jsem upřímně ani poté, co jsem zažíval ve škole, hlad stejně neměl. I u babičky jsem často jedl jen proto, abych jí udělal radost, abych nekazil tu společnou chvíli. Někdy jsem za celý den snědl jeden jogurt.
Pak přišla střední škola a ta mě nejspíš zachránila, protože jsem z malého města odešel do Bratislavy na internát.
Odešel jsem od mámy, která tam pro mě nebyla, odešel jsem od spolužáků, kteří mě šikanovali, a od dospělých, kteří mi nepomohli.
Navíc jsem šel na uměleckou školu, kde moje vlastnosti a vzhled nebyly pro smích, ale kde je naopak vyzdvihovali. Zároveň to ale přineslo tlak na osamostatnění, protože jsem potřeboval někde bydlet a od mámy jsem tehdy nedostával dost peněz, abych si pořídil jídlo, které jsem dokázal sníst, a zaplatil každodenní život. Musel jsem rychle dospět.
Našel jsem si dvě brigády, abych mohl odejít na lepší internát. Studoval jsem tehdy kostýmovou tvorbu a velmi rychle jsem si našel brigádu v divadle, v televizi.
Objevilo se u mě nepoznané sebevědomí, najednou mi přišlo, že mám nějakou hodnotu. Že se celý život bojím chudoby a najednou vydělávám a můžu dělat věci, které chci, být soběstačný a rozhodovat sám za sebe.
Taky jsem se v tu dobu zapojil do aktivit organizace, která organizovala akce s queer tematikou. Byl jsem velmi aktivní a ten rychlý životní styl mi vyhovoval. Že mám asi problém s jídlem, jsem nějak tušil, ale ještě jsem nebyl ochotný si to plně připustit a něco s tím udělat. Navíc když jsem se nutil víc jíst, tak jsem zvracel. Tělo to prostě nezvládlo, protože bylo rozhozené. Všechno šlo samo ven.
Zlom přišel, když jsem začal cestovat. Pamatuju si na cestu do Itálie. Zažil jsem tam jejich upřímnou vášeň pro jídlo. Čerstvé suroviny, syté barvy, společné vaření, uvolněná atmosféra u stolu. Radost.
Došlo mi, že můžu mít vášeň nejen pro umění, ale i pro jídlo. A že i jídlo je svým způsobem umění.
Ještě jsem nic nezměnil ve svém každodenním fungování, ale něco uvnitř bylo jinak.
V devatenácti jsem poznal člověka, mého tehdejšího partnera, se kterým jsem cítil bezpečí. Doma byl najednou klid a pohoda. Došlo mi, že i dva jsou rodina. Cestovali jsme spolu, měli jsme psa. A když přišly problémy, mluvili jsme o nich.
Vliv na mě měla i jeho máma, která skvěle vařila, experimentovala a mluvila o restauracích tak, že jsem je chtěl navštívit, což jsem pak skutečně udělal. Pomalu jsem v jídle začínal vidět radost i já, a to hlavně ve chvílích, kdy jsem mohl zpomalit, kdy jsem cítil bezpečí a kdy se jídlo servírovalo hezky. Dodnes, když jedu na dovolenou, chci ji strávit v hotelu se skvělými snídaněmi.
Po rozchodu jsem si našel psychoterapeutku, u které jsem o jídle vlastně nemluvil. Ale po roce terapie jsem si všiml, že mi jsou malé kalhoty, že s mým tělem je něco jinak. Postavil jsem se na váhu a byl jsem v šoku: ukázala 7 kilo víc, než na co jsem byl roky zvyklý. Byl jsem šťastný.
Zároveň jsem se objednal k psychiatričce, měl jsem dojem, že bych mohl mít poruchu příjmu potravy. Podle tabulek jsem nenaplnil kritéria mentální anorexie ani bulimie, ale že mám úzkostnou poruchu, která s jídlem souvisí, to bylo jasné hned. Dostal jsem léky, ale cítil jsem, že moje úzkosti se díky terapi hodně zmenšily, a tak jsem je bral ve chvílích, kdy mi bylo opravdu hodně zle, například když mi zemřel pes.
Měnilo se mi tělo a já se začal sám sobě líbit. Najednou jsem v odraze zrcadla neviděl žebra, ale lidské tělo.
Jenže jsem začal přibírat hlavně na břiše, a to mě vyděsilo. Co když to nebudu mít pod kontrolou? Co když budu tlustý? Tak jsem začal běhat. A extrémně pozorovat svoje tělo, tentokrát z úplně opačné strany.
Každé jídlo jsem si fotil a fotky posílal AI nástrojům, aby mi spočítaly kalorie a další hodnoty. Vážil jsem se dvakrát denně. Nutil jsem se jíst jídla, která jsem neměl rád, jen protože měla podpořit růst svalů.
V té chvíli se ozvalo moje tělo a onemocnělo. Dostal jsem chřipku.
Naštěstí to byl moment, kdy jsem z tohohle pekelného režimu vypadl a měl prostor si všímat, kam jsem se dostal a jak špatně mi v tom je.
Tohle jsem si dělat nechtěl. Chtěl jsem v životě najít balanc. A ono se to povedlo, vlastně docela rychle, protože jsem už měl za sebou roky psychoterapie. Protože jsem zažil už tolik úzkosti, že už jsem odmítal způsobit sám sobě další. Uvědomil jsem si, že na sebe nechci vytvářet další nátlak.
Uvědomil jsem si, že mě tělo zastavilo, protože mi chtělo něco sdělit.
K běhu jsem se nakonec vrátil. Taky jsem začal se silovým cvičením. Nejdřív ve fitku, ale po pár návštěvách mi bylo jasné, že to není nic pro mě, a tak jsem začal cvičit doma s vlastní váhou, nadchl se pro kalisteniku, pořídil si kettlebell. Vytvořil jsem si systém, ve kterém je mi dobře, který mi pomáhá držet konzistentnost, ale je dostatečně flexibilní, abych v něm mohl dýchat.
Už se nesnažím všechno dělat perfektně, už nechci věci urvat.
Dávám si motivační cíle, mám to rád, ale svět se nezboří, když jich nedosáhnu. Taky si dám koláč, když na něj mám chuť. Nebo smažené jídlo, když cítím, že mi udělá radost.
Konečně jsem v životě autenticky spokojený, vyrovnaný, šťastný. Stále ale chodím na psychoterapie, na kterých si připomínám, že tak, jak jsem, jsem v pořádku. Jsem v pořádku, i když se občas objeví úzkost. Vždycky jsem v pořádku byl. A je to jedna z věcí, kterou bych řekl malému Patrikovi, kdybych ho teď mohl potkat. Že nic neudělal špatně.
Text: Lada Brůnová
Fotografie: Lesana Hodek
Odborná garance: Tereza Maková
3pe fotoprojekt
Zachycujeme autentické příběhy lidí se zkušeností s poruchou příjmu potravy. Lidí, kteří vedli nebo vedou zápasy se sebepřijetím a se společenskými tlaky na vzhled. Věříme, že tím pomůžeme rozpustit některé z mýtů, které panují kolem poruch příjmu potravy, a přispějeme k porozumění, co lidé s těmito zkušenostmi zažívají.
