Prázdno, které jsem v sobě cítil, se díky jídlu na chvíli zaplnilo
Na většině dětských fotek vypadá, jako by byl stažený do sebe. Šťastný je hlavně v blízkosti jídla, které mu v náročném rodinném prostředí poskytovalo bezpečí a přinášelo hezké pocity, které tolik potřeboval. Oskar velkou část svého života bojoval se závislostmi. Trvalo roky, než pochopil, že problém není jeho tělo, že obezita je důsledek toho, co prožívá uvnitř. Oskar se mnou mluvil o tom, co ho málem zničilo, a o síle, kterou v sobě našel, aby žil jinak.
Upozornění: Oskarův příběh se dotýká citlivých témat: dětství v prostředí závislostí i vlastních závislostí, studu za vlastní tělo, záchvatovitého přejídání i myšlenek na sebevraždu. Věříme, že pro vás bude čtení spíš hojivé. Pokud ale právě procházíte náročným obdobím, zvažte, zda v něm chcete pokračovat. Na našem webu také najdete kontakty na linky důvěry a krizové linky, kde vás vyslechnou, podpoří a nasměrují na další relevantní péči. Žádný problém není příliš malý ani příliš velký na to, abyste na něj museli být sami.
Narodil jsem se do velmi komplikovaného prostředí. Moje máma měla řadu vlastních problémů a zároveň se potýkala s důsledky toho, jak žil můj táta. Ten byl závislý na drogách, které byly nakonec příčinou jeho smrti. Na velkou část dětství si nepamatuju. Často mě překvapí, jaké vzpomínky přinesou moji dva mladší sourozenci.
Jedna se mi ale vrací: Jsem malý kluk, jsme s bráchou sami doma a ani jeden z nás netuší, kde máma je. A tak sedíme pod hodinami a doufáme, že se ještě někdy vrátí.
Jedním ze způsobů, jak zažívat pocit bezpečí a alespoň na chvíli uniknout od toho, co pro mě bylo těžké, bylo jídlo. Vidím to zpětně i na fotkách. Na většině z nich jsem duchem nepřítomný, ale v momentě, kdy jsem v blízkosti jídla, vypadám šťastně.
Když jsem jedl, jako by všechno bylo v pořádku.
Od dětství jsem byl extrémně obézní. Nebyla to ale jediná věc, která mě od druhých odlišovala. Vzpomínám si na to, že jsem se vlastně odnepaměti cítil jiný než ostatní. Nevěděl jsem proč, ale byl to takový podivný stav, který se blížil špatnému snu.
Když jsem přišel na návštěvu ke spolužákům, ukázalo se, jak moc odlišný je jejich život od toho mého. Oni měli krásné oblečení a taky počítač, ale hlavně měli fungující rodinu.
Neznal jsem, jaké to je spolehnout se, že když rodiče potřebuju, budou tady pro mě.
Na škole jsem zažíval šikanu. Chtěl jsem být součástí klučičí party, ale neměl jsem na to fyzičku, a tak mě kluci nikdy nepřijali. Pamatuju si, jak moc mě to trápilo. Postupně jsem vystřídal tři základní školy a poměrně rychle se naučil nasazovat masky, o kterých jsem si myslel, že mi v kolektivu pomohou přežít. Odváděl jsem pozornost od toho, jaký skutečně jsem. Stylizoval jsem se do role šaška nebo machra.
V sedmé třídě mi začala puberta a začal jsem toužit po lásce. Chtěl jsem být zamilovaný, ale měl jsem malé sebevědomí a strach z odmítnutí, který mě blokoval. Krom jídla jsem tehdy objevil ještě jednu strategii, která mi v tu dobu pomáhala fungovat: alkohol, drogy, patologické hraní. Potřeboval jsem posouvat intenzitu prožitku, a tak jsem všechno šponoval. Aby to bylo víc divoké. Víc šílené. Vedlo to ale jen k tomu, že všechno bylo toxické.
Vztahy, které tehdy vznikaly, byly postavené na nezdravých základech. A stejně jako jsem byl zraňovaný, zraňoval jsem i já.
Uvnitř jsem neustále zažíval pocity nedostatečnosti a selhání. Ptal jsem se sám sebe, proč nemůžu být jako ostatní…? Nechápal jsem, proč se mi tohle všechno děje. Proč mám tak odlišný svět?
Strašně jsem se styděl za to, jak funguju kolem jídla. Že se mi stane to, že dotáhnu do pokoje tašky narvané jídlem, zatáhnu závěsy, zhasnu světla a všechno to jídlo naráz sním. Jedl jsem tak dlouho, dokud jsem neodpadl. Pak jsem se na chvíli probral a udělal to znovu, přestože jsem věděl, co bude následovat. Jak hrozně mi bude. Že se znovu zahlédnu jako totální netvor, jako člověk, který nemá žádnou vůli.
Když jsem se s tím někomu svěřil, dostával jsem nevyžádané rady, jak se mám kontrolovat, jak mám být normální. Nikdo mi neřekl: Já tě vnímám, pojďme udělat něco, aby ti bylo líp. Cítil jsem se jako mimozemšťan, jako jediný, kdo tohle dělá a takhle selhává.
Jídlo ale nebylo jen můj nepřítel. Vytvořil jsem si k němu vztah, ve kterém jsem nacházel pocit bezpečí. Prázdno, které jsem v sobě cítil, se na chvíli zaplnilo.
Jídlo, alkohol, drogy, jídlo, alkohol, drogy. Neměl jsem tehdy vztah se sebou ani se světem. Nonstop jsem se cyklil ve vzorcích, které jsem znal z dětství. Žil jsem v zoufalství a v temnotě. Pokusil jsem se o sebevraždu. Poznal jsem tehdy dno, na kterém jsem zahlídnul, že už takhle nechci pokračovat, že si pro sebe přeju jiný život. První krok bylo přiznat si, že mám problém.
Že těm lákadlům, která ale fungují jen jako dočasné záplaty, nedokážu odolat. A chápal jsem to. Ty věci mi bez nadsázky pomáhaly přežít.
Ale zároveň mě ničily. Uzdravování pro mě znamenalo učit se žít jinak. Začal jsem pracovat na svém prožívání, snažil jsem se na sebe napojit. Zavnímal jsem, že víceméně celý život žiju v určitých sebeklamech. Že prožívám realitu svým filtrem, který mi pomáhá obhajovat moje chování. A pak se cyklím v tom, že to udělám zase. Přejím se, pak se kvůli tomu cítím šíleně, a tak to udělám zas. A znovu. Potřeboval jsem tohle přetnout.
Dlouho jsem si myslel, že můj problém je obezita. V jeden moment jsem si ale uvědomil, že kila dole by můj život nenaplnila. Nic, krom mého těla, by se nezměnilo.
Obezita byla projevem všeho, co je uvnitř. Potřeboval jsem se nejdřív potkat sám se sebou.
V tom nejtěžším období jsem ale nezůstal sám. Dostal jsem pomoc, bez které nevím, jak by to celé dopadlo. Nastoupil jsem do několika podpůrných a svépomocných skupin pro závislé a pro lidi, kteří stejně jako já mají problém se záchvatovitým přejídáním. Začal jsem chodit na skupinovou a individuální terapii. Začal jsem se starat o sebe a vztah se sebou samým. Sám před sebou i ostatními jsem pojmenoval, že se nemám rád, že se mi těžko žije, že se nenávidím.
Poprvé v životě jsem pocítil, že mě nikdo nesoudí a že mě lidé skutečně slyší. V tu chvíli mi došlo, že musím ukončit všechny toxické vztahy. Že se musím přestat vídat s lidmi, kteří na sobě nechtějí pracovat a kteří mě tahají zpět do míst, kde už jsem nechtěl být. Velmi vědomě jsem si pustil do života lidi, kteří mi dosycovali místa, která prahla po výživě.
V podpůrných skupinách jsem pochopil, že nejsem jediný, kdo tyhle věci zažívá. Potkal jsem lidi, kteří bojovali se stejnými nutkáními a podobným destruktivním chováním jako já.
Právě tam jsem se učil přijmout povahu svého onemocnění.
Kapituloval jsem. Složil jsem zbraně a přestal bojovat s tím, co se ve mně objevuje. Pochopil jsem, že některá nutkání možná nezmizí a že nemůžu vždy ovlivnit, co se uvnitř mě ozve. To ale neznamenalo vzdát se. Naopak. Uvědomil jsem si, že mám moc nad tím, jak se zachovám a co se svým životem udělám.
Nestačilo přitom jen potlačit to, co mi ubližovalo. Potřeboval jsem se učit jinak žít. Učit se zodpovědnosti, čestnosti, střídmosti, pravdivosti k sobě i k druhým, úctě a angažovanosti. Pozvolna jsem začal věřit, že i když jsem zažil těžké věci, přesto svůj život můžu aktivně tvořit.
V terapii se učím potkávat sám se sebou, poznávat se, zpracovávat věci, které ve mně dlouho zůstávaly potlačené nebo nedotčené, a postupně si odpouštět. Je to pro mě proces zrání.
Taky jsem chtěl zjistit, co mě vlastně baví.
Začal jsem studovat psychologii a vyhledávat aktivity, které mě vnitřně rozvíjely. Začal jsem cvičit a měnit sebeobraz, který jsem měl neuvěřitelně narušený.
Potřeboval jsem najít způsoby pohybu, ve kterých mi bude dobře. Mám rád box, silový trénink a rád chodím do přírody. Teď už vím, že v pohybu a aktivním přístupu k sobě je život. Ta cesta ale nebyla vůbec lineární. Zažíval jsem fáze, kdy jsem cvičil kompulsivně, kdy jsem hladověl a cvičil do úmoru, a pak jsem z toho omdlel v autobuse a večer se přejedl.
Zase jsem zhasl světla a napochodoval jsem s igelitkami jídla.
Tahle škobrtnutí mi ale paradoxně pomohla, abych si uvědomil, že ani tohle není cesta, jak dlouhodobě fungovat. Taky jsem čím dál víc viděl, že fitness svět je umělohmotný, že na sítích je to hlavně hra s egem a se světly. A že to, že tak žije někdo jiný, neznamená, že tak mám žít já. Ale musel jsem to zažít, prožít a uvědomit si, jak to chci. Ujasnit si, že to je zase nějaká maska, póza, a že to tak pro sebe nechci. I v tomto jsem prostě zase potřeboval přestat bojovat s tím, jaký jsem.
Až později jsem pochopil, že to chce čas. Žil jsem v tomhle třicet let, nemohl jsem čekat, že to za rok bude jiné a že to tak zůstane už napořád.
Teď jdu po cestě, která je víc moje. Když přijdou výčitky, už mě nepohltí. Umím s nimi pracovat, reagovat na ně a nemusím před nimi utíkat k alkoholu, drogám nebo přejídání. Ten hlas, který mi říká, že nejsem dost nebo že jsem zase něco posral, se někdy ozve, ale už nerozhoduje o tom, co udělám.
Přestal jsem se s tím hlasem dohadovat. Je tam, ale čím míň pozornosti mu dávám, tím míň síly má.
Když se ozve, odpovím mu: „Ahoj, zase jsi tu? Ale já už tě nepotřebuju, děkuju.“ A ten hlas pomalu slábne. A někdy je zase výraznější, třeba ve chvílích, kdy se začnu s někým porovnávat a objeví se takové to dětinské: „Ale já chci taky!“
Jsem abstinující závislý. Zatímco drogy a alkohol jsem si odepřel úplně, s jídlem člověk dál musí fungovat. Cesta ze záchvatovitého přejídání byla šílená. Zkoušel jsem úplně, ale úplně všechno. Jakékoliv restrikce nebo pravidla mi ale nefungovala, vždycky jsem padl na začátek. Když jsem ale vytrval, stejně jako ten hlas slábly postupně i záchvaty. Výčitky se dostavily pokaždé, ale neměl jsem už pocit, že zemřu.
Uvědomil jsem si, že se mě porucha příjmu potravy snažila izolovat, a tak jsem udělal přesný opak.
Přesto, že jsem byl po každém záchvatu přesvědčený, že na mě všichni uvidí, co jsem udělal, vyrazil jsem ven, mezi lidi. Šel jsem třeba na ranní trénink cyklistiky, sedl jsem si na kolo a řekl jsem si, že děkuju, že mám silné nohy, že můžu jet na kole, že mám život, ve kterém se můžu rozhodovat, co budou další kroky, které udělám. Nebo jsem si šel sednout do školy a děkoval za tu možnost tam být, že mám hlavu, která mi tohle všechno umožnila.
Kdysi jsem se bál, že bez velkých zásob jídla nepřežiju noc. Ale i to se zlomilo. Musel jsem bez vybudovaných strategií s pomocí bezpečné osoby udělat ten obrovský krok do neznáma a věřit, že je postavím cestou. Přišla jedna korektivní zkušenost za druhou. Postupně přibývaly nástroje, jak tyhle situace zvládat.
Uvědomuju si, že nemám vyhráno.
Že se všechno může zase vrátit. Moje uzdravování je sinusoida, ale ty propady jsou čím dál menší a vrcholy konzistentnější.
Teď už je mi delší dobu fajn. A pomáhá mi vědět, že už mám strategie, jak se o sebe postarat, abych dlouho nezůstal dole. Přijímám se tak, jak jsem. Že všechno tohle je součást mě a že ještě nějakou dobu, nejspíš celý život, se budu učit pracovat se svými emocemi. To, že vidím, že se mi žije čím dál líp, je pro mě ohromná motivace. Těším se na další uzdravování, které znamená, že se dál budu poznávat, že o sebe budu ještě víc pečovat.
Pořád mám spoustu strachů, ale zároveň jsem plný optimismu, že tady na světě můžu zažít krásné věci. Zjistil jsem o sobě, že potřebuju mít bezpečné vztahy a nebýt na věci sám. Právě tenhle pocit jistoty mi v dětství často chyběl.
Teď už je to v mých rukách, vytvořit si síť, která mě chytne, když budu padat.
Věřím, že nikdo na to nemusí být sám. A že by neměl. Mám kolem sebe blízké lidi, kteří se mnou občas vstoupí do temnoty. Ale jindy s nimi zase sdílím ty krásné věci, které se mi dějou. Protože ty krásné věci mohou být světýlkem pro někoho, kdo ho v tu chvíli potřebuje. Jsme jeden velký živý organismus, který se vzájemně ovlivňuje.
Kdybych teď potkal malého Oskara, vzkázal bych mu: Nemusíš se bát. Svět není jen nebezpečný. Jsou tu lidé, kteří tě přivítají, a místa, kam můžeš patřit.
Text: Lada Brůnová
Fotografie: Lesana Hodek
Odborná garance: Tereza Maková
3pe fotoprojekt
Zachycujeme autentické příběhy lidí se zkušeností s poruchou příjmu potravy. Lidí, kteří vedli nebo vedou zápasy se sebepřijetím a se společenskými tlaky na vzhled. Věříme, že tím pomůžeme rozpustit některé z mýtů, které panují kolem poruch příjmu potravy, a přispějeme k porozumění, co lidé s těmito zkušenostmi zažívají.
