Vždycky jsem věděla, co chtějí ostatní. Ale nikdy jsem netušila, co vlastně chci já
Natálie nám fandí od prvního dne. Když viděla, že hledáme další příběhy pro fotoprojekt, odvážně se přihlásila. Mentální bulimie se stala její „nejlepší kamarádkou“, když jí bylo osmnáct – vždycky tu pro ni byla a poskytovala úlevu od stresu a psychických problémů. Později ji vystřídala ortorexie, nejezení a celkový strach z jídla. Natálie ušla obrovský kus cesty, a tak jsme se zaměřily zejména na její recovery – to, jak na ni zpětně nahlíží, vnímáme jako velmi cenné. S Natálkou jsme se potkaly v kavárně na Letné, kde dvě hodiny utekly mrknutím oka. Procházely jsme její vzpomínky, vision boardy a v jednu chvíli otevřela i svůj deník. Tohle je příběh ženy, jejíž vztah k jídlu byl všechno, jen ne snadný. Je to ale také příběh ženy, která je nyní v jídle konečně svobodná.
Ještě než jsem se narodila, byl svět kolem mě hodně neukotvený. Rodiče měli komplikovaný vztah, střídavě se rozcházeli a zase k sobě vraceli, a máma žila ve strachu, který si nesla z vlastního dětství.
Do její náruče jsem přišla už obtížená strachem, který nebyl můj, ale stal se součástí mě. Hrozilo, že se narodím předčasně, a tak jsme spolu trávily dlouhé týdny v nemocnici. Tu dobu znám jen z vyprávění, ale někdy mám pocit, že si moje tělo pamatuje, jaké to je bojovat o místo na světě. Ani porod nebyl jednoduchý – jako by už tehdy někdo rozhodoval, jestli tu vlastně smím být.
Otázka, jestli jsem vítaná a jestli tu pro mě existuje bezpečné místo, mě pak provázela dlouhé roky.
Bývala jsem prý hodné dítě už od miminka. Pořád jsem spala a na jídlo mě museli budit. Ve školce jsem byla oblíbená, bezproblémová, ale i společenská holčička, na kterou se mohli vždycky spolehnout a věděli, co od ní čekat. Když mě máma posadila na hřiště, dokázala jsem sedět na jednom místě poslušně a klidně i několik hodin. Zlaté dítě.
Po narození bráchy, když mi bylo pět let, se naši definitivně rozešli. Měla jsem pocit, jako kdyby se moje role změnila – více zodpovědnosti, dospělosti, péče i starostí. Den, kdy se brácha topil a já ho vytáhla z vody, mi navždy připomněl, že nesmím nikdy usnout na vavřínech – že musím být pořád ve střehu, jinak se může stát něco zlého.
Brzy jsem se naučila starat a zajímat víc o ostatní, než o sebe. Vyrůstali jsme hodně s prarodiči, kteří se o nás také starali. Docházelo tak k velkému míchání stylů výchovy. Všechny ale měly jedno pojítko a to, že vyjadřování emocí a mluvení o pocitech nebylo v naší rodině přirozenou věcí.
Rodinná atmosféra byla často nevyzpytatelná – stejná situace mohla být jednou v pohodě, jindy kvůli ní vznikl konflikt.
Byla jsem tudíž hodně ostražitá, neustále jsem analyzovala a vyhodnocovala všechny situace. Naučila jsem se číst mezi řádky, všechno promýšlet ze všech stran, hlídat, předvídat, být připravená. A tahle neustálá ostražitost se mi tak zaryla pod kůži, že mě provází až dodnes.
Díky rodičům jsem měla vždycky blízko ke sportu. Když mi bylo asi pět let, šla jsem zkusit kroužek gymnastiky/aerobiku, kde trenérka při zápisu prohlásila, že jsem na to moc tlustá, a odmítla mě přijmout. Přitom jsem byla úplně normální dítě. O pár let později, v deseti, jsem začala dělat hip hop a pak sportovní cheerleading. Tam naštěstí moje postava nebyla kritériem pro přijetí. Poprvé jsem se dostala do pořádné party a ta se stala mojí druhou rodinou.
Maska, kterou jsem si pomalu ale jistě vytvářela, začala získávat svou podobu.
Občas jsem zkoušela být sama sebou, ale zároveň jsem potají přemýšlela, jestli taková, jaká jsem, budu vůbec přijatá. Jakmile jsem měla pocit, že někam patřím, přepadl mě strach, že o své místo přijdu. A tak jsem se snažila si ho ze všech sil udržet. Jenže čím víc jsem se o to snažila, tím víc jsem ztrácela sama sebe. Nevěděla jsem, co je doopravdy moje a co jen hra pro ostatní, ať už se jednalo o kolektiv vrstevníků, školu, rodinu.
Postupně jsem se proměnila v tu správně extrovertní, štíhlou, malou blondýnku, která je pro každou srandu a nebere věci moc vážně. Maska, která nikdy nezklamala. Pod ní jsem ale schovávala všechno, co se nehodilo – hlavně svou velkou citlivost. Někdy jsem si dovolila masku na chvíli odložit, ale stálo mě to obrovské množství energie a strachu, že toho někdo zneužije nebo mě odmítne či opustí. Naučila jsem se svoje emoce potlačit, přizpůsobit se… hlavně abych udělala všechno správně.
Vždycky jsem věděla, co chtějí ostatní, ale nikdy jsem netušila, co vlastně chci já.
V osmnácti se opět změnila rodinná situace. Máma začala pracovat v zahraničí, s tátou jsem trávila méně a méně času, žili jsme s babičkou a na mě padla zodpovědnost za spoustu věcí doma. Protože jsem měla potřebu dělat všechno bezchybně, cítila jsem obrovský tlak a stres.
Během pár měsíců jsem výrazně zhubla. Neměla jsem chuť k jídlu a stres se ze mě doslova valil ven zvracením, jako bych tím chtěla vyhodit všechno těžké, co jsem v sobě nosila. Na chvíli to vypadalo, že to funguje. Krátká úleva, falešný pocit lehkosti... ale stres a všechny ty bolavé pocity se stejně vždycky rychle vrátily. Jenže aspoň na okamžik jsem měla pocit, že mám nad něčím kontrolu.
A s menším tělem jsem se v cheerleadingu posunula, dostala jsem se v sestavách „nahoru”, kam jsem vždycky chtěla. Co jsem ale nechtěla, bylo přijít o tuhle novou pozici – a o tělo, které se k mojí masce hodilo o něco víc než to původní.
V té době plné nejistoty – kdy jsem nevěděla, co bude se školou, s penězi, ani se mnou samotnou – mi pocit kontroly nad situací, kterou jsem jinak ovlivnit nemohla, dávala bulimie.
Stala se mou nejlepší kamarádkou, se kterou jsem mohla být v neustálém kontaktu. Věděla jsem, že nikam neodejde. Byla tu pro mě vždycky. Dostupná, spolehlivá, připravená mi na chvíli ulevit.
Navenek jsem vypadala normálně, ale kazily se mi zuby a reflux se změnil na chronickou gastritidu. Občas někdo tušil, že zvracím, ale málokdo chápal proč. Po každém zvracení mi bylo mizerně, pálilo mě na hrudníku, měla jsem křeče, byla jsem slabá a pořád mi bývala zima. Časem jsem přestala zvracet, ale byla jsem úplně posedlá jídlem i cheerleadingem, jelikož to byl můj hlavní safe space.
Řešila jsem množství, složení, neustále jsem se fotila, zapisovala čísla do tabulek, porovnávala se.
Ke konci sportovní kariéry, kdy jsem se dostala do vysněného týmu a dělala vše pro to, abych o své místo nepřišla, jsem dvoufázově trénovala, chodila plavat, běhat, do fitka, hlídala si jídlo, cvičila doma… Největší strach pro mě byl, že přiberu dříve pracně vyzvracená kila a o všechno přijdu.
Občas jsem toužila jen tak vyrazit se spolužáky do hospody, smát se hloupostem a na chvíli zapomenout na všechna pravidla, která jsem si sama nastavila. Ale zodpovědnost a kontrola mi byly vždy bližší než spontánnost – každé rozhodnutí jsem několikrát převrátila v hlavě, než jsem se odvážila něco udělat.
Někdy jsem měla pocit, jako bych měla víc různých tváří. V každé skupině jsem se snažila podvědomě zapadnout jinak.
Zvyšující se tlak – nejen ten od okolí, ale i ten, který jsem si sama vytvářela – na výkon, disciplínu a hlavně na to, abych nepřibrala, už byl k neunesení. Jediné, co jsem chtěla, bylo zmizet. Odjet do ciziny, pryč od všeho a od všech. Přestala jsem úplně sportovat a začala se záchvatovitě přejídat. Celé koláče mizely během pár minut. Nechtěla jsem znovu zvracet, protože mi pak bývalo šíleně zle, a tak šla kila rychle nahoru – dvanáct kilo během krátké doby.
„Byla jsi vrcholová sportovkyně a teď… podívej se na sebe jak vypadáš,“ slýchávala jsem. A já se dívala – a čím dál tím víc jsem se cítila hnusná, odporná, bez chuti k životu.
A tak jsem to prostě vzdala. Nic už nemělo smysl. Odjela jsem dělat pokojskou do Rakouska, později au pair do Ameriky. Doufala jsem, že změna prostředí něco změní i ve mně. Kila navíc mi začala vadit, a tak jsem se rozhodla začít běhat, a cvičit podle YouTube videí – a všechno se vrátilo. Jídlo se znovu stalo strašákem, všude jsem viděla jen čísla, bála jsem se dát si i chleba nebo obyčejný ovocný čaj. Zhubla jsem a zase jsem začala zvracet. Připadala jsem si ošklivá, tlustá a nechutná.
A pak přišel moment, který mě vyděsil ze všeho nejvíc: ztratila jsem menstruaci.
Vždycky jsem chtěla mít děti. A když jsem během studia na porodní asistentku denně viděla ženy, které nemohly otěhotnět, došlo mi, že moje tělo může směřovat stejným směrem, pokud s tím něco neudělám.
Cesta uzdravení byla hodně klikatá a dlouhá. Nejtěžší bylo přiznat si, že potřebuju pomoc. Nejvíc mi tehdy pomohl partner a kamarádka, která mi doporučila centrum Anabell. Studovala psychologii a sama měla zkušenost s poruchami příjmu potravy. Vědomí, že někdo ví, čím si procházím, a přesto tu zůstává a nezavrhuje mě, pro mě bylo klíčové. Pořád jsem si totiž připadala divná. Najednou jsem na to ale nebyla sama. Do poradny jsem chodila jako do bezpečného prostoru, kde jsem mohla odložit část tíhy, kterou jsem táhla sama.
Zodpovědnost za jídlo jsem přenechala nutriční terapeutce a krok po kroku začala jíst víc.
Pravidelná sezení s poradkyní a později i psycholožkou, rozhovory s partnerem doma – to všechno mě drželo nad vodou. A jak jsem poslušná, opravdu jsem dělala, co mi řekli. Jenže já hledala i rychlá řešení. Internet byl plný instantních návodů a já zkoušela všechno možné – léčivé kameny, rituály, různé „guru“ a jejich přednášky, hromady knih... Doufala jsem, že něco z toho bude fungovat přes noc. Nefungovalo z toho nic. A už vůbec ne přes noc.
Z Anabell vedla moje cesta ke klinické psycholožce a psychoterapeutce, ke které jsem docházela téměř každý týden, a později i na skupinovou terapii vedenou psychoterapeutkou, pedagožkou a konstelátorkou. V obojím pokračuju už šestým rokem. Čím víc jsem poznávala sama sebe, tím víc jsem odkrývala moje spouštěče. To porozumění a odpovědi na otázky „proč“, pro mě byly zásadní. Zažila jsem spoustu aha-momentů a potřebovala jsem jim dát prostor.
Velkou roli hrál i partner. Nejenže byl mojí oporou, ale jako první člověk v mém životě mi ukázal, že jídlo se dá opravdu vychutnat. Pamatuju si, jak jsme jednou seděli v restauraci a on, uprostřed toho ruchu, zavřel oči a vychutnával si každé sousto. Byla to maličkost, ale pro mě úplně nový svět.
S ním jsem se učila poznávat chutě a hodnotit jídlo jen podle toho, jestli mi chutná a ne podle kategorií zdravé-nezdravé nebo čísel.
Uzdravení ale nebylo snadné. Jeden krok vpřed, dva zpět. Strašně mě to frustrovalo. Dřela jsem, ale výsledek nepřicházel. PPP byly moje strategie přežití a bylo těžké je jen tak pustit. Pomáhaly mi pro někoho malé, ale pro mě velké kroky.
Vytvořila jsem si vision board, na kterém jsem měla věci, které si chci splnit a jednou zažít. Sepsala jsem si cíle: „Užívat si jídlo s ostatními. Mít víc síly. Navrátit menstruaci. Dát dostatek paliva svému mozku...“ Psala jsem si deník, který obsahoval poznámky z terapií a také tzv. vděčnosti – někdy to bylo jen to, že jsem vůbec vstala z postele. Časem jsem přidala i jednu věc, za kterou se ten den chci pochválit. Zpočátku to byl boj. Vyrobila jsem si náramek z korálků – takový můj talisman. Kdykoli jsem na něj sáhla, připomněl mi, co už zvládám a jakou cestou jdu. Zkusila jsem i jógu – jemný pohyb, který mě učil vracet se do přítomného okamžiku. Všechno to byly velké kroky mimo moji komfortní zónu. Styděla jsem se a bála se nových věcí, ale zkoušela jsem to.
Dlouho jsem měla pocit, že si pomoc nezasloužím. Že musím být „dobrý pacient“, jinak nemám právo na podporu.
Že je slabost někoho potřebovat. A hlavně, že musím přenechat prostor těm, kdo to mají „horší“.
Vždy jsem byla citlivá a některé věci se mě dotýkaly víc, než ostatních. Citlivost, kterou mám od dětství, byla pro moji rodinu často přítěží. V terapii jsme hodně řešily témata jako „nezasloužím si, nemůžu, nesmím...“ Učila jsem se mít někoho, komu můžu říct úplně všechno, a on mě nesoudí.
I tak se vlivem různých situací přidaly k PPP ještě panické ataky, sociální fobie, úzkosti, deprese a sebedestruktivní myšlenky. Najednou jsem skončila v krizovém centru a později na psychiatrii. Připadala jsem si jako úplný loser. Čím víc jsem ale chápala svoje „proč“ a svůj životní příběh, tím méně prostoru PPP v mém životě měly.
Naučila jsem se, že když se hlásí zpátky, znamená to jediné – že potřebuju pomoc, odpočinek nebo něco změnit. Že se mi snaží ukázat, že je něco v mém životě v nerovnováze. Jednoduše, že si něco žádá moji pozornost.
Jednou mi terapeutka řekla: „Co kdybyste k sobě zkusila přistupovat tak, jako k ostatním? Byla byste na ně taky takhle přísná? Nebo byste byla laskavá a měla pro ně pochopení? Tak proč to nezkusit i na sebe?“ Ta věta mě úplně odzbrojila. Nikdy by mě nenapadlo, že tak k sobě vůbec můžu někdy přistupovat. Nevěděla jsem jak, ale chtěla jsem to zkusit.
Postupně jsem začala měnit řeč sama k sobě a začala si stavět svoje opěrné sloupy. Není to dokonalé. Jsou dny, kdy na sebe hodná nejsem, ale pak si připomenu, že s laskavostí dojdu nejdál. Mám ji dokonce vytetovanou na zápěstí ve formě malého srdíčka, abych ji měla pořád u sebe a nikdy na ni nezapomněla. Další vytetovaná srdíčka mají také podobně podporující významy.
Dnes už vím, že PPP byla jako nejlepší kamarádka s toxickou povahou – vztah podle jejích pravidel. A já už její pravidla dodržovat nechtěla a nechci.
S terapeutkou jsme nastavily kombinaci řádu a intuice – terapie, odpočinek, konzistence, ale taky učení se poslouchat svoje tělo a důvěřovat mu. Čím víc jsem naslouchala sama sobě, tím méně jsem potřebovala utíkat. Kdybych dnes mohla něco změnit, určitě bych si řekla o pomoc dřív a neporovnávala závažnost svého problému s ostatními. Naučila bych se říkat „ne“ lidem a situacím, které mě ničily. Dovolila bych si nebýt dokonalá, být sama sebou, i když to pro ostatní znamená, že jsem „moc“ nebo naopak „málo“. Učím se to dodnes. A taky přijmout fakt, že pro některé lidi nikdy nebudu „dost”.
Ale nic z toho nezůstalo bez následků. Všechno se někde uložilo a tělo si všechno pamatuje. Projevuje se to například zkaženými zuby, chronickou gastritidou, častými nemocemi a nakonec revmatoidní artritidou. Jako by mi moje vlastní tělo tiše šeptalo: „Už dost. Už to dál nevydržím.“
Nejradši bych se dnes vrátila a objala tu Natálku, která si myslela, že musí být dokonalá, aby byla hodna lásky. Naučila bych ji odpočívat, smát se, dovolit si život nejen žít, ale skutečně prožívat a užívat si ho.
Protože nic nestojí za to, když za to musím zaplatit svým zdravím a „duší”. Dnes už vím, že ta největší odvaha je dát se konečně na první místo – a dovolit si tam zůstat.
Fotografie: Lesana Hodek
Text: Lada Brůnová
Odborná garance: Tereza Maková
3pe fotoprojekt
Fotoprojekt 3pe zachycuje autentické příběhy lidí se zkušeností s poruchou příjmu potravy. Lidí, kteří vedli nebo vedou zápasy se sebepřijetím a se společenskými tlaky na vzhled. Prostřednictvím citlivě pojatých fotografií a textů sdílíme jejich zkušenosti – vnitřní zápasy i hledání cesty k uzdravení. Věříme, že tím pomůžeme rozpustit některé z mýtů, které panují kolem poruch příjmu potravy, a přispějeme k porozumění, co lidé s těmito zkušenostmi zažívají.
3pe fotoprojekt je realizován za finanční podpory hl. m. Prahy. Děkujeme!