Jsem přesvědčená, že v sobě jde najít bezpečný prostor
Markéta je tatérka a psychoterapeutka. Holka, která vejde do místnosti a rozsvítí ji. Mám ráda její tetování – její vlastní živoucí obrazy, kterými se propisuje do kůže ostatním. Právě o tetování jsme si povídaly, než jsme se začaly bavit o tom, co se propsalo do ní samotné. Naše setkání v horkém létě si budu pamatovat jako čas, kdy sedíme na zídce pod stromem a chytáme do slov příběh holky, která se rozhodla, že pro sebe může chtít to nejlepší.
Celé dětství jsem v sobě měla hodně energie, se kterou jsem neuměla naložit. Doma jsem se projevit nemohla, protože na mě a moje emoce tam nebyl prostor. Musela jsem často zastávat roli dospělého, ačkoli jsem sama uvnitř cítila velký strach nebo smutek. A tak jsem tu energii poslala jinam.
Unavit se přejezením, a pak zvracením. Na chvíli pocítit ohromnou úlevu. Něco se z tebe odplaví.
S mentální bulimií jsem se potýkala asi tři čtyři roky. Nikdo nic moc netušil, postava se mi neměnila. Nezvracela jsem každý den, zato jsem zvracela pravidelně. Udržovalo to nějakou moji vnitřní rovnováhu. Byla to součást mého života – mechanismus přejezení-zvracení mi ulevoval.
Moje cesta k zdravému pojetí vlastního těla byla dlouhá. A myslím, že na ní stále jsem. Už několikrát jsem za ty roky přemýšlela, co mi vlastně pomohlo dostat se z toho nejhoršího, co mi pomohlo být k sobě laskavější. To nejdůležitější pro mě byla individuální psychoterapie. Potřebovala jsem pochopit věci, které jsem prožila v dětství, a taky se od nich alespoň do určité míry osvobodit, distancovat.
Postupně se všechno zjemňovalo.
Prospělo mi se na nějaký čas odstěhovat do Barcelony, kde jsem studovala. Zažívala jsem samu sebe v jiném prostředí, nechávala na sebe působit, jak mě vidí druzí.
K tomu se pojily i moje bývalé partnerské vztahy, které pro mě v tomhle ohledu byly vždycky hodně léčivé. Pak jsem si našla kluka, který se se mnou přestěhoval zpátky do Prahy, a já jsem si vedle něho připadala hot.
Co se týče mého vztahu k samotnému jídlu a tělu, cítím, že se v tom stále vyvíjím, ale vlastně už mě to spíš baví, než zatěžuje. Ale rozhodně to nebylo hned, začalo to malými kroky vpřed. Ten první a zároveň nejtěžší byl nejít se vyzvracet.
Ustát to, jak mi je ze sebe samotné nechutně.
Postupně jsem k sobě byla laskavější. Když jsem si ráno řekla, že můžu jíst, co chci, tak jsem se najednou přejíst nepotřebovala. Teprve před pár lety jsem začala objevovat a zjišťovat, co mi vlastně chutná, co kdy chci jíst, jak se které jídlo dá připravit a hlavně, že v tom všem můžu být flexibilní.
Čím dál častěji se snažím pozastavit a zamyslet se, na co mám chuť, co potřebuju zrovna v tu danou chvíli jíst. Pro některé lidi normální, pro mě převratná novinka. Baví mě, do jakých detailů člověk může jít, jak může sledovat, co jeho tělo dělá, když si vybaví různé chutě, textury jídla, jeho vůně. Samozřejmě na to nemám vždycky čas a umím to taky všechno odfláknout, ale i to je vlastně svoboda, kterou jsem dřív nezažívala.
Nikdy by mě nenapadlo, že se sama sobě budu nejvíc líbit v momentě, kdy taky nejvíc vážím. Tu svoji hmotu mám ráda. Už rok dělám crossfit a děsně mě to baví. Záleží mi na tom, jestli se cítím dobře, ale neznamená to, že potřebuji být za každou cenu hubená. Teď to beru, že to jsem já.
Ráda zjišťuju, co moje tělo potřebuje. Tím také roste moje důvěra k němu.
Myslím na to, že každý den je jiný, že ne vždycky je člověk se sebou spokojený. Někdy přijdou chvíle, kdy to všechno zase spadne, a pochyby, naštvání nebo lítost, že tělo není takové, jaké bych chtěla, znovu převáží. I to se může stát, ale co je důležité: neznamená to, že se ta zbylá láska k němu nepočítá, že někam zmizela.
Extrémně důležitá mi přijde zvědavost. Zkoumat, jak se člověk v těle má, když sportuje, když odpočívá, když je sytý, hladový, vyspalý, nevyspalý, ve stresu nebo naopak prožívá něco radostného. Na tom zkoumání a pozorování není vlastně nic převratného, většinou mi k němu stačí se pozastavit a vnímat žaludek, svaly, srdce, kůži.
Na sociálních sítích mi pomohlo sledovat profily lidí, kteří mají podobnou postavu jako já – a mají se rádi. To je pro mě vždycky inspirativní. Nabourává mi to utkvělou představu, že jen hubenější lidé jsou hezčí.
Myslím, že by naše společnost měla už konečně pochopit a přijmout, že těla jsou různá, že potřebují růst do různých tvarů, a že je to tak v pořádku.
Věřím, že každý máme uvnitř několik částí a určitou sílu, která je všechny spojuje. Je klidná, soucitná a touží pro nás po tom nejlepším. Ta síla nejde zničit a nezmizí ani ve chvíli, kdy zažijeme bolest, trauma, chvíle, kdy jsme zranitelní. I když člověk zažije těžké věci, může mít krásný život.
Fotografie: Lesana Hodek
Text: Lada Brůnová
Odborná garance: Tereza Maková
3pe fotoprojekt
Fotoprojekt 3pe zachycuje autentické příběhy lidí se zkušeností s poruchou příjmu potravy. Lidí, kteří vedli nebo vedou zápasy se sebepřijetím a se společenskými tlaky na vzhled. Prostřednictvím citlivě pojatých fotografií a textů sdílíme jejich zkušenosti – vnitřní zápasy i hledání cesty k uzdravení. Věříme, že tím pomůžeme rozpustit některé z mýtů, které panují kolem poruch příjmu potravy, a přispějeme k porozumění, co lidé s těmito zkušenostmi zažívají.
