Lucia (33) je kamarádka naší fotografky Lesany. Několikrát jsme se potkaly na různých akcích, a přestože jsme spolu prohodily jen pár slov, od první chvíle jsem byla okouzlená jejím pohledem a energií. Nikdy by mě nenapadlo, že se Lucia do našeho fotoprojektu zapojí. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna ona má komplikovaný vztah se svým tělem. A přesně o tom chceme ve 3pe mluvit a psát: O věcech, které nejsou vidět, ale které neodbytně okupují mysl. Tohle je Luciin příběh.
Mám afgánské kořeny, jenže na Slovensku, kde jsem vyrůstala, si o mně všichni mysleli, že jsem Romka. Pro malé dítě, které se snaží zapadnout, ale má jinou barvu, to bylo náročné období. Cítila jsem, že jsem… jiná. Že by to položilo zdravé základy vztahu k vlastnímu tělu, to se rozhodně říct nedá.
S dietami jsem se poprvé setkala v pěti letech.
Jako malá jsem chodila na balet, kde mi naše tehdejší učitelka řekla, že jsem tlustá a že bych měla zhubnout. Taková byla tehdy doba, všem to přišlo normální. Pamatuju si, jak mi kamarádky, které se hlásily na taneční konzervatoř, vyprávěly, že komise chtěla vidět i jejich rodiče. Šuškalo se, že je to proto, aby viděli genetické predispozice.
Když se dnes dívám na fotky z dětství, vidím zdravé dítě.
Pamatuju si na moment, kdy jsem ve videoklipu písničky In the Closet od Michaela Jacksona viděla modelku Naomi Campbell. Jako dítě jsem neměla moc role modelů tmavší pleti, a ona byla krásná. Měla na sobě bílý crop top, nikde jí nic nepřebývalo, stala se pro mě ideálem krásy. Dodnes mám její obraz v hlavě.
Pocit, že nejsem dost hubená, mám celý život.
Teď jako dospělá už v tom ale nejsem tak ztracená. Už dokážu sama sebe líp podpořit. Znejišťujících chvil ale přišla během let celá řada.
Jednou mi někdo složil kompliment, že mám hezké tváře, což jsem si přeložila tak, že já hezká nejsem, protože jinak by ta slova přece nevztahoval jen na obličej. A tak jsem si řekla, že se o to hezké tělo postarám. Hezké pro mě znamenalo hubenější. Troufám si tvrdit, že touto představou je prosycené ovzduší v naší společnosti.
Váhu přece ovlivnit můžu.
Jednou za mnou na diskotéce přišla nějaká holka a řekla mi, že obdivuje, že se svojí postavou jdu takhle tančit, že to by si ona nikdy nedovolila. Bylo to pro ni inspirativní. A pro mě to byla další ťafka.
Dodnes, kdykoliv vejdu do místnosti, vyhodnocuju, jakou mám postavu vůči jiným ženám.
Jakmile mi přestane sedět velikost S, je to pro mě zpráva, že musím zhubnout. Asi bych byla ještě spokojenější, kdyby moje oblečení mělo cedulku XS, ale s S dokážu žít. Nicméně si uvědomuju ten vzorec uvažování a že možná nemá konec. Nikdy.
Snažím se přijmou sama sebe, jak nejlépe umím. Být na sebe hodná. Nezatěžovat se ještě víc tím, že to musím mít jinak.
Miluju mít se pod kontrolou.
Jednou jsem přibrala na velikost L. V té době jsem přišla do obchodu, kde už pro mě neměli kalhoty, a tak jsem zahájila projekt, na jehož konci jsem vážila o 20 kg méně. Vím, že velikost mého oblečení nikdo jiný nezná, ale já moc dobře vím, co za písmeno na cedulce je. Cokoliv jiného než S považuju za svou chybu.
Dokážu přijmout části těla, která ovlivnit nemůžu, jako třeba velikost nohy, podobu rukou, dokonce i prsa. Ale váha, to je zkrátka věc vůle.
Je pro mě jednodušší tělo změnit než ho přijmout.
Ve svém těle se ale cítím líp od doby, co sportuju. Hodně a často cvičím, pohyb mě baví, zároveň ale vnímám, že je pro mě formou kompenzace. Jídlo si s chutí dopřeju jen když vím, že jsem se dost hýbala. Chytré aplikace ani chytré hodinky sice nepoužívám, ale že bych měla denně ujít 10 000 kroků, to v hlavě mám a poslední čtyři roky jsem se pod toto číslo nedostala.
Jinak mám pocit, že ztrácím kontrolu, a to je děsivější než mít něco, co mi možná zabírá velkou část dne, ale považuji to za svou součást. Mám pocit, že pohyb jako takový přispívá k mojí duševní pohodě. Vždycky to tak bylo, i v těch nejtěžších chvílích.
Když si někdy dopřeju víc kalorií, hlavou mi proběhne, že si to druhý den odcvičím.
I bez počítání kalorií vím, kolik jich má jeden koláček. Takhle si to i bez kalkulačky v hlavě skládám celý den a čím víc se blíží jeho konec, tím víc se musím rozhodovat a kalkulovat. Někdy si venku s kamarády nedám pivo, protože už mi žádné kalorie nezbývají. A když jím mimo domov, objednávám si spíš věci, o kterých vím, že jsou pro mě bezpečné a že jimi nevyplýtvám kalorií moc. To dělám jen výjimečně, za odměnu.
K podobě svého těla jsem velmi kritická, i když u kamarádů to neřeším vůbec.
Opravdu neřeším, jestli má někdo velikost XS nebo XL. Všímám si ale toho, co druzí jedí a znejišťuje mě, když jedí málo ve srovnání se mnou. Zároveň se ale snažím připomínat si, že dát si za celý den jen polévku není nic zdravého ani obdivuhodného.
Co lidi jí, řeším často víc než oni sami.
Jsem teď relativně spokojená, protože mám tělo, které funguje, i když nesplňuje estetiku, kterou mám ráda, na 100 %. Ale pořád mám velikost S, a to je pro mě důležité. Zároveň když říkám, že jsem se svým tělem v míru, tak kdyby mě teď někdo fotil v plavkách, rozhodně zatáhnu břicho.
Neumím si představit, že jsou lidé, kteří o jídle a těle nepřemýšlí.
Na terapii chodím asi rok a půl. Přináším tam ale jiné problémy, které potřebuju řešit a o kterých si myslím, že s jídlem nesouvisí. I po tomto rozhovoru o tom ale trochu víc přemýšlím. Uvidím, kam mě to povede dál.
Doufám, že čím budu starší, tím víc mi bude jedno, jak vypadám.
Fotografie: Lesana Hodek
Text: Lada Brůnová
3pe fotoprojekt
Skrze objektiv Lesany Hodek zachycujeme příběhy lidí, kteří mají nebo měli komplikovaný vztah ke svému tělu (a jídlu). Věříme, že tím pomůžeme rozpustit některé z mýtů, které kolem ppp panují, a přispějeme k porozumění, co lidé s těmito zkušenostmi zažívají.