Lenka – 37 let – máma Aničky a Kuby
Když jsme si v 3pe pročítali zprávy lidí, kteří nám napsali, že by se do našeho fotoprojektu rádi zapojili, Lenčina nás oslovila hned. Sama mám zkušenost s poruchou příjmu potravy (ppp) a od doby, co jsem se stala mámou, často myslím na to, jak musí být těžké zvládat tak náročnou roli s nemocí, která svazuje a bere si, co může. Lenka byla zpočátku našeho setkání nervózní. Bylo to její první profesionální focení a vlastně i první sdílení tolik intimního příběhu, který žije přes dvacet let. Díky dceři Aničce, která mezitím pobíhala po zahradě a nosila nám švestky, jsme nakonec probraly mnohem víc, než jsme čekaly. Tohle je Lenčin příběh.
V pubertě jsem nabyla dojmu, že nemám tak krásnou postavu jako spolužačky. Byla jsem přesvědčená, že tělo a vzhled je prostředek, jak být uznávaná, úspěšná a tedy spokojená.
Moje sestra si tehdy ppp procházela a působila, že je spokojenější, protože byla v centru pozornosti, dostávala komplimenty a já myslela, že ji mají všichni raději.
Sestra a její ppp pro mě byly vzorem životního štěstí.
A tak jsem i já začala experimentovat s jídlem. Postupně jsem vynechávala a ubírala jídlo, snižovala jsem kalorie, přidávala pohyb. A pak váha na pravidelné kontrole u dětské lékařky ukázala děsivě nízké číslo.
Přišla první hospitalizace na dětské psychiatrii. A pak další. A další. A další.
Jediný kolektiv, který z dospívání znám, je ten nemocniční.
Několik let to se mnou bylo nahoru dolů. Byly chvíle, kdy mi bylo líp, ale pak vždycky přišlo náročnější životní období a jídlo bylo způsob, jak dostat život pod kontrolu a cítit se alespoň v něčem jistě.
Když jsem začala studovat na lékařské fakultě, přidaly se první vážnější zdravotní problémy. Žaludeční vředy, jícnové vředy, prasklá plíce. I tak to bylo jedno z těch klidnějších období. Studium na VŠ mi pomohlo v tom, že jsem už nebyla doma.
Má sestra se z ppp nakonec dostala, ale nezdravé stravovací návyky doma přetrvávaly dál. Máma vlastně nikdy moc nejedla. Dělala si jen saláty, málokdy obědvala, a pak večer byla schopná vzít útokem ledničku. Nás posílala spát, abychom to nevěděli.
Samozřejmě jsme to věděli.
Po vysoké jsem nastoupila do nemocnice jako fyzioterapeutka. Myslela jsem, že tím začnu úplně nový život bez ppp. Ale práce fyzioterapeuta je fyzicky velmi náročná, a tak jsem se jen dál plácala ve svých problémech s jídlem, postavou a neadekvátním jídelníčkem.
Předstírat okolí, že nejsem tak strašně unavená, bylo těžké.
V roce 2018 se podařilo otěhotnět. Těhotenství a s ním spojenou změnu těla jsem zvládala nad očekávání dobře. Zase jsem čekala, že to bude nový začátek bez ppp. Jenže nakonec jsem musela rodit císařem a hojení pak trvalo velmi dlouho. Ani po pár měsících jsem nedokázala nadzvednout kočár, abych s ním vyjela na obrubník.
Neměla jsem z čeho brát.
S kojením navíc přišel velký hlad. Jenže moje hlava, nastavená na určitý objem jídla, mi nedovolila sníst víc. Znovu jsem se dostala do obrovské podváhy.
Ignorovala jsem signály těla.
Byla to těžká doba nejen pro mě, ale i pro rodinu. Připadala jsem si jako robot, který sice zvládá péči o miminko, ale nic víc. Na nic jiného jsem neměla sílu. Navíc jsem vypadala hrozně. Vzpomínám si, jak jsme v létě jeli na koupaliště a já jsem se tak moc styděla za to, jak vyhuble vypadám.
Tehdy jsem před pohledy okolí neutekla jen díky podpoře manžela.
Po skončení kojení se vše zlepšilo, protože jídlo, které jsem snědla, zůstalo mému vlastnímu tělu. Po 18 měsících kojení, přežívání a celkové nepohody jsem to byla zase víc já.
Po dvou letech jsme si přáli druhé dítě, jenže se nám to nedařilo. IVF jsem odmítla a řekla jsem si, že budu vděčná za Aničku. Nakonec jsem spontánně otěhotněla těsně před návratem do práce, po 3,5 letech doma.
Jenže tentokrát mi bylo strašně zle. Nemohla jsem nic sníst, několikrát denně jsem spala. Tak to bylo vlastně celé těhotenství a já opět zhubla. V závěru se přidaly úzkosti, deprese a panická ataka.
Měla jsem pocit, že už nevydržím ani jeden den.
Letos v lednu se mi narodil syn Jakub. Vzpomínám si, jak mi po porodu došlo, že už mi není zle. S chutí jsem snědla svačinu, kterou mi manžel připravil.
Ppp mě roky mučila, ale v ten moment jsem po dlouhé době zažila pocit, že můžu sníst všechno a neřešit to. Bohužel příběh se opakuje.
Opět kojím, opět jsem hodně vyhublá. Za své tělo se stydím. Na hřišti myslím na to, že závidím všem maminkám, které vypadají normálně. Závidím i těm, kterým se po porodu nedaří zhubnout. Ale hlavně jim závidím, že mají energii na své děti a život vůbec. Já jsem extrémně unavená. Neustále.
Cítím, že jen přežívám.
K jídlu tentokrát přistupuji víc racionálně, někdy možná až mechanicky. Opravdu se snažím jíst často a dost. Velkou motivací k uzdravení jsou mi právě děti, kterým bych ráda předala lepší postoj ke svému tělu i jídlu.
Přeju si, aby moje děti věděly, že svým tělem (vzhledem), nepotřebují nikomu nic dokazovat. A že vzhled jejich těla neurčuje míru spokojenosti a uznání jiných. Nemusí být někdo jiný. Nemusí vypadat jinak.
To je to, co bych si přála vědět, když mi bylo čtrnáct a byla jsem přesvědčená, že mi hubené tělo přinese štěstí.
Lenčina motivace stát se součástí 3pe fotoprojektu:
„Problémy s jídlem, které se se mnou táhnou od čtrnácti let, se mne týkají i v roli maminky. Byla bych ráda, aby ženy, které po porodu spadly (opět) do jakékoliv formy ppp, věděly, že nejsou samy. Mateřství je velmi náročné období, tak bychom se neměly bát požádat o pomoc a své problémy s jídlem a vztahem k sobě řešit včas.“
Fotografie: Lesana Hodek
Text: Lada Brůnová
3pe fotoprojekt
Skrze objektiv Lesany Hodek zachycujeme příběhy lidí, kteří mají nebo měli komplikovaný vztah ke svému tělu (a jídlu). Věříme, že tím pomůžeme rozpustit některé z mýtů, které kolem ppp panují, a přispějeme k porozumění, co lidé s těmito zkušenostmi zažívají.
