3pe fotoprojekt × Jiřina

Byla jsem vždycky „ta hubená“ a nějak jsem si zvykla, že to ke mně patří

S Jiřinou jsme se potkaly na náměstí Jiřího z Poděbrad a naše setkání vypadalo jako rande naslepo. Jiřina na mě z dálky mávala kyticí barevných jiřin a po přivítání jsme si sedly k prvnímu venkovnímu stolku, na který svítily už slábnoucí, přesto silné paprsky podzimního slunce. Jiřina vypráví příběh, který, jak věřím, bude nadějí pro všechny, kdo mají pocit, že uzdravování musí být rovná čára a jedno klopýtnutí znamená selhání. Povídaly jsme si spolu o cestě k přijetí vlastního těla, o zabydlování se v ženskosti i o tetování, které je připomínkou toho, jak barevnou má duši, i když se někdy v zrcadle vidí šedě.

Narodila jsem se do milující a přijímající rodiny. Mám o rok a půl mladší sestru a odmalička jsem byla ta průbojná, ta, která chce zkusit úplně všechno, co zkusit jde. Byla jsem rarach, kterému řeknete, ať někde počká, a on za dvě minuty skáče po větvích na stromě. 

Doma nikdy nikdo nekomentoval, co jím nebo jak vypadám. Pro ostatní ale bylo moje tělo cílem komentářů, které se do mě postupně zařezávaly. Narodila jsem se předčasně a byla jsem hodně hubená. Kamkoli jsme přijeli, klidně i cizí lidé si mě prohlíželi a říkali rodičům: „Koukejte, jak je hubená, tu musíte víc krmit.“

Byla jsem vždycky „ta hubená“ a nějak jsem si zvykla, že to ke mně patří.

Pak přišla puberta a tělo se mi začalo měnit. Lidé z mojí hubenosti celou dobu dělali téma a teď mi říkali: „No konečně už nejsi tak vyzáblá.“ Jako by každý měl právo komentovat, jak vypadám. Možná mě právě v tu chvíli napadlo, že kdybych žádné tělo neměla, nebylo by co hodnotit.

V deváté třídě nám ve škole pustili osvětové video, které nás mělo ochránit před poruchami příjmu potravy. Byla v něm holka, hodně podobná mně, která chtěla zhubnout. Najednou jsem si její tělo, tolik podobné tomu mému, spojila s představou, že tohle tělo je moc a musí se zmenšit. Ta holka svou váhu řešila tím, že se šla po jídle vyzvracet. To byl ale nápad! Já totiž jídlo od dětství miluju, ráda jím, ráda ochutnávám… tohle byl skvělý způsob, jak mít obojí.

A tak je od patnácti zvracení součástí mého života. Jsou období, kdy je všechno v pohodě, a jsou období, kdy ne.

Když mi bylo sedmnáct, rodiče mě vzali ke specialistovi na poruchy příjmu potravy. Seděla jsem tam a držela v ruce plyšáka. On se na mě podíval a řekl, že jsou lidi, kteří s přejídáním bojují, a pak jsou lidi, kteří si vezmou do ruky plyšáka. Po mně šla dovnitř máma a já vlastně nevím, co spolu řešili. Po příchodu domů totiž bylo všechno při starém. A tak jsem si odnesla vlastně jen to, že asi nedělám nic moc špatného. A přitom jsem tou dobou zvracela skoro všechno, co jsem snědla. Jen to na mě nebylo vidět.

Pak jsem se dostala do prima party. To strašně moc věcí zlepšilo, ke zvracení jsem se vracela hlavně ve chvílích, kdy jsem byla sama a bylo mi z nějakého důvodu těžko nebo jsem byla ve stresu.

Jenže po škole jsem nastoupila do první práce a znovu se ozvala anorexie. Zase ode mě chtěla, abych byla hubená. A tak jsem přestala jíst. Bylo mi dvaadvacet a tělo mi začalo mizet nejen před očima, ale začala se vytrácet i jeho síla. Usínala jsem v autě cestou na výlet tak, že mě to úplně vyplo. Přišly panické ataky. Zažívala jsem únavu, která přecházela až v jakousi paralýzu. Pracovala jsem na interně jako zdravotní sestra a bála jsem se, že ráno nevstanu z postele. K tomu řídnoucí vlasy, lámavé nehty, kazící se zuby, šupinatá kůže. Moje tělo postupně vyhasínalo.

Člověk hubne, aby byl krásný, a dopadne to takhle.

Okolí se přestalo líbit, jak moc hubená jsem, ale nemoci v mé hlavě to pořád nestačilo. Vážila jsem se po každém napití. Když váha ukázala o půl kila víc, připadala jsem si tlustá.

K tomu jsem byla ve vztahu, který mi vůbec nepomáhal. Tehdejší přítel hodně jezdil na kole, byl štíhlý a pořád řešil, co jím a co budu jíst. Že si prý na kole přece nedáme oběd, dokud nemáme najeto dost kilometrů. Taky mě porovnával s jinými holkami. Možná měl sám poruchu příjmu potravy. Jednoho dne jsem zavolala našim, že od něj potřebuju odejít a poprosila je, aby mě odstěhovali. Vrátila jsem se domů a rok pak bydlela se ségrou. Dodnes to vnímám jako jeden z prvních momentů, kdy jsem se začala zvedat. Ségra mi vždycky byla obrovskou oporou. Ne proto, že by mě hlídala nebo řešila, co jím.

Bylo u ní bezpečno a netlačila na mě.

A byla to ona, kdo mi jako první řekl nahlas, že vidí, že se se mnou něco děje a že je tu pro mě.

Zlom, aspoň na čas, přineslo mateřství. Když jsem čekala první dceru, byla jsem poprvé v životě hrdá, že přibírám. Poprvé mi bylo v mém těle opravdu dobře. Začala jsem se cítit jako žena, a přestože jsem nikdy netoužila mít velká prsa, aby je nikdo nekomentoval, teď jsem je měla a líbila se mi.

Po druhém porodu jsem ale hodně přibrala. Jakmile to šlo, začala jsem běhat. A hubnout. Čím víc jsem běhala, tím víc jsem hubla. Zhubla jsem hodně a rychle. Holkám byly tehdy čtyři a dva roky a kamkoli jsme přišly, lidé komentovali, jak jsem teď krásná. Naplno mi došlo, jak nemocné je, že tohle lidi dělají, že takové komentáře říkají před malými dětmi, a tím vytváří představu, že být hubená je důležité.

Štvalo mě, že mě místo pozdravu pochválí za to, že jsem zhubla, místo aby třeba ocenili, že jsem zaběhla dlouhý běh a k tomu zvedla obří činku.

Stejně tak jsem si všimla, že lidé často komentují, co si ženy objednávají v restauracích k jídlu. Jako by bylo pro hubenou holku nepatřičné si vybrat uzené koleno nebo smažák. Mně byly tyhle poznámky vždycky šíleně nepříjemné, a tak jsem si často dala salát, abych se jim vyhnula.

Přiznávám, že s vysekaným tělem mi bylo skvěle. Měla jsem břišáky, uběhla jsem třicet kilometrů, když jsem chtěla. 

Všechno si ale vybralo svou daň.

V té době se mi rozpadalo manželství a běhání bylo způsob, jak z toho všeho alespoň na chvíli utéct. Od manžela jsem nakonec odešla. Sbalila jsem dcery a i s kočkami nás přestěhovala do prázdného bytu. Neměly jsme nic. Poprvé v životě jsem stála na vlastních nohou a poprvé jsem na sebe byla opravdu pyšná. Zjistila jsem, že jsem fakt hustá.

Tohle nasazení na 130 % skončilo ale totálním vyčerpáním. Skoro rok jsem se dávala fyzicky i psychicky dohromady. 

Na cestě mě ohromně posouvá terapie, na kterou chodím tři roky.

Začala jsem na ni chodit, když se nám bortilo manželství, jenže brzy jsme se na terapeutických setkáních dostali k tomu, jak se vlastně mám sama se sebou. Naplno jsem si uvědomila, že jsem pečující typ. Dávám všechno lidem v práci i v rodině, a sebe přitom dávám vždycky na úplně poslední místo. 

Nikdy jsem si od nikoho neuměla říct o pomoc, odmalička žiju s pocitem, že všechno musím zvládnout sama. S terapeutem se učím to pomaličku měnit. Starat se o sebe aspoň tak dobře, jako se starám o svoje děti. Hledat věci, ve kterých je mi hezky, a opakovaně si je pro sebe dovolit.

Taky jsem se zamilovala. S Filipem jsme se seznámili přes kamarádku a jsme jako dvojčata z jiné planety. Nikdy jsem nepoznala nikoho, s kým můžu mluvit úplně o všem. Řeknu mu i o tom, když se někdy zase vyzvracím. Vím, že mě nebude soudit.

Taky se s ním učím ještě jednu věc: Dochází mi skrze něj, že uvnitř pořád toužím po věcech, které pro mě nejsou zdravé. On je totiž sám hodně štíhlý, vypadá tak, jak bych tak trochu pořád chtěla vypadat i já. Jenže jeho to trápí, chtěl by přibrat. Je to moje připomínka, že to, co je pro mě meta, je pro jiné stav, ze kterého se snaží dostat.

Poslední roky taky objevuju svoji ženskost, kterou jsem si celý život nedovolila. Vždycky jsem se snažila vypadat jako kluk, a přitom ženské tělo miluju. A tak nosím sukně, výrazné brýle a náušnice, nechávám si narůst vlasy.

Dlouho jako by moje tělo vůbec neexistovalo a teď se do něj pomalu vracím.

V zabydlování se v něm mi pomohlo i tetování. Šla jsem k tatérovi Ondrashovi bez jakékoli představy. Dlouze jsme si povídali a já mu řekla věci, které někdy neříkám ani kamarádkám. V návrhu tetování jsem mu dala úplně volnou ruku. Celý ten proces pro mě byl rituál, něco, co vzniklo přímo pro mě, z toho, jak mě viděl. Je plné barev. Když je mi někdy špatně a vidím se šedě, podívám se na svoji ruku a připomenu si, že tohle jsem já. 

Nesu v sobě a na sobě tolik barev.

Můj největší strach? Že dcerám předám nezdravý mechanismus, se kterým žiju většinu života. Třeba když vařím rajskou, kterou sama nemám ráda a nedám si jí, přistihnu se, že mě vystraší myšlenka, jestli tím jejich směrem nevysílám informaci, že by rajskou jíst neměly. 

Uvědomuju si, že některá jídla mám pokažená tím, že si u nich říkám, že bych po nich ztloustla. A tak si někdy kladu i otázku, jestli ta jídla skutečně nemám ráda, nebo jestli mě o tom přesvědčila moje nemoc. Nevím.

Za ty roky jsem už vypozorovala, co je spouštěcí mechanismus toho, že přestanu jíst, vyhladovím natolik, že se přejím, ten pocit neunesu a jdu se vyzvracet. Je to pocit, že se mi věci vymykají z ruky, že ztrácím pevnou půdu pod nohama, že mě zaplaví příliš mnoho úzkostné nejistoty. Ať už v rámci jednoho dne, nebo když se něco velkého mění, rozchod, nová práce. Obranným mechanismem pro mě vždycky bylo jídlo, respektive to, že jsem přestala jíst. 

A tak musím být kolem jídla vědomější, připomínat si, že na tamtu cestu už se znovu vrátit nechci.

Pohyb mám pořád ráda, jen hledám tu správnou míru. Kladu si otázku, kdy sportuju skutečně pro sebe a kdy už to beru jako formu kompenzace. Snažím se si připomínat, co všechno moje tělo dokáže. Že mě vezme na výlet, že zvládne běžet.

Samozřejmě jsou chvíle, kdy tenhle zdravý náhled nemám. Ale je jich čím dál míň a doufám, že jich bude ještě ubývat.

Pro sebe, své dcery a vlastně všechny bych si přála pár věcí. Začala bych třeba tím, že by oblečení v obchodech nemuselo být očíslované. Abychom si nekupovali čísla, která se často propisují do naší hodnoty, ale oblečení, které padne právě našemu tělu. Já sama to tak bohužel mám. Když jsem si po druhém těhotenství šla koupit plavky a paní mi nabídla o několik velikostí větší, než jsem byla zvyklá, rozbrečela jsem se a utekla.

Chtěla bych taky, aby ženy, mohly nahlas mluvit o tom, jak to se svým tělem a jídlem mají. Třeba přiznat, když po jídle zvrací, stejně samozřejmě, jako řeknou, že mají bolestivou menstruaci.

I mezi ženami, se kterými je mi dobře, je tohle pořád tabu. Dokud je něco tak zahanbující, že se o tom nedá mluvit, nese to každá z nás sama, klidně celé roky. 

A ráda bych, aby lidé, na které koukáme v seriálech, filmech i na sociálních sítích, vypadali jako lidi, ne jako dokonalé figuríny. Ve čtrnácti jsem měla atopický ekzém. Kdybych tehdy byla obklopená tou dokonalou porcelánovou pletí, co na nás dnes vykukuje ze všech obrazovek, nedovedu si představit, co by to se mnou udělalo.

A protože jsem sestřička a v ordinaci potkám klidně čtyřicet lidí denně, přidám ještě jedno přání. Aby se lidem nedávalo najevo, že za všechno může jejich váha. Ani ve zdravotnictví. Často k nám chodí holky s nadváhou, kterým už milion odborníků řeklo, že mají zhubnout a že se tím všechny jejich potíže vyřeší. Strašně mě to mrzí, protože holky, které mají nadváhu nebo obezitu, to o sobě dávno ví. A klidně i oční lékař dokáže všechno svést na váhu. 

To, co nejvíc mění můj vztah sama k sobě, jsou lidé kolem mě. Přes holky, přes Filipa, přes lidi, které mám ráda, se učím na sebe dívat o něco laskavěji. Učím se nebýt bezchybná, ale být přítomná a živá. A jestli někdo váhá, zda jít na terapii, ať prosím jde. Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí mého života.

Text: Lada Brůnová
Fotografie: Lesana Hodek
Odborná garance: Tereza Maková

3pe fotoprojekt
 

Fotoprojekt 3pe zachycuje autentické příběhy lidí se zkušeností s poruchou příjmu potravy. Lidí, kteří vedli nebo vedou zápasy se sebepřijetím a se společenskými tlaky na vzhled. Prostřednictvím citlivě pojatých fotografií a textů sdílíme jejich zkušenosti – vnitřní zápasy i hledání cesty k uzdravení. Věříme, že tím pomůžeme rozpustit některé z mýtů, které panují kolem poruch příjmu potravy, a přispějeme k porozumění, co lidé s těmito zkušenostmi zažívají. 

Pokračování 3pe fotoprojektu v roce 2026 je možné díky za finanční podpoře hl. m. Prahy. Děkujeme!