Najednou jsem měl slova „atypická mentální anorexie” nalepená na sobě. A s nimi se na mě přimáčkl strach
Jára žije od dětství s cukrovkou. K diagnóze se během let přidaly další – hraniční porucha osobnosti, mentální bulimie, později atypická mentální anorexie. Ale ani jedna z nich vám neřekne nic o energii, kterou Jára na naše setkání přinesl. Potkali jsme se v kavárně, vzali kafe do kelímku a následující tři hodiny spolu seděli v karlínském vnitrobloku, kde jsme společně otvírali další a další dveře jeho příběhu. Když jsme se loučili, potřebovala jsem mu říct, že mi s ním bylo hezky. Jednou bych si s ním ráda dala zelňačku.
Cukrovku mi diagnostikovali v osmi letech. Přestal jsem tehdy jíst a neustále jsem pil, čehož si všimla babička, která se o mě v tu dobu s dědou dost starala, protože mamka chodila do práce a tátu nemám. Mamka mě pak vzala k lékaři, odkud jsem jel do nemocnice, kde mě hospitalizovali. Vlastně mě rovnou umístili na JIP, protože jsem měl cukr 40 (to je extrémně vysoké číslo, normální hodnota glukózy v krvi u zdravého člověka je mezi 4-6 mmol/l nalačno – poznámka redakce). Po 14 dnech mě z nemocnice pustili domů. Pamatuju si dodnes první věc, kterou jsem udělal:
Bylo tehdy po Vánocích a na stole ležel talíř s cukrovím. Vzteky jsem ho rozdupal, protože jsem se domů vrátil s tím, že už nikdy nebudu moct jíst sladké.
Začal nový režim. Jídlo se u nás vlastně nikdy neřešilo, ale najednou jsem musel jíst šestkrát denně v určité časy, musel jsem vyřadit cukr. Každý den dvě večeře a dvě svačiny. Všechno striktně vážit do posledního gramu. Doma jsme měli tabulky, podle kterých se točilo všechno.
Bydleli jsme na vesnici, kde mamka zařídila, aby mi v obchodě nic sladkého neprodali. Obcházel jsem to skrze kamarády, kterým jsem dával peníze a objednávky, co mi mají koupit.
Doma z jídla zmizela spontánnost a radost, byla to spíš mechanická záležitost, matematická operace. Tehdy vše řešila mamka, později, když jsem byl starší, jsem tu starost přebral já.
Bylo to, jako by mi tělo patřilo jen z půlky – druhou půlku vlastnil diabetes a jeho požadavky.
Cukrovka mi neusnadnila ani fungování ve škole. Nejdřív jsem si inzulín píchal ve třídě, ale spolužáci mi říkali, že jsem feťák, takže jsem chodil kamkoliv, kde jsem mohl být sám. Záchody, kabinet, kdekoliv jsem se mohl schovat. Jednou mi inzulín zmizel. Jen tak, z batohu. Nikde jsem ho nenašel, nenašly ho ani učitelky, tak se zavolala policie. A policisté ho našli v koši.
Na tu dobu nevzpomínám nijak hezky. Dodnes, když projdu kolem dětí v tom věku, cítím úzkost. Možná právě tehdy jsem začal víc vnímat, že jsem jiný, že se musím skrývat, že mě ostatní nepřijímají takového, jaký jsem. Šikana jen prohloubila pocit, že se musím snažit víc, aby mě okolí přijalo.
V 7. a 8. třídě se cukrovka začala naplno tlouct se vztahem k jídlu a tělu. Jedl jsem, co jsem chtěl, ne, co mi lékaři povolili. Nejenom, že se mi zhoršily krevní testy, ale taky mi vylítla váha. V té době jsem navíc hodně jedl ze stresu. Šikanu jsem zajídal.
Jídlo se stalo způsobem, jak zvládat nejen diabetes, ale i všechny ty pocity, se kterými jsem si nevěděl rady.
Z vesnice u Varů jsem se po škole přestěhoval do Prahy, kde jsem si našel práci. Měsíc jsem ale musel dojíždět – vstával jsem ve 3:30 ráno a na jídlo jsem neměl čas, nebo jsem tomu tehdy alespoň věřil. Váha letěla dolů a to bylo tak moc super. Když jsem ale začal znovu jíst, číslo na váze zase vylítlo.
Jídlo bylo všechno, jen ne radost. A nejvíc ze všeho to byla výčitka. Měl jsem výčitky, když jsem šel do Mekáče nebo si dal dort. Nebo něco, co nebylo „zdravé”. Tak jsem si jednou řekl, že to jídlo musí ven. Zvracel jsem.
Brzy jsem nezvracel jen jídla, o kterých jsem si myslel, že jsou „nezdravá", ale už úplně všechno.
V té době jsem v batohu nosil kartáček – jednu jeho stranou jsem používal při zvracení, druhou jsem si čistil zuby. Po každém přejedení přišly velké výčitky, které po zvracení zmizely, protože jsem byl spokojený, že dělám něco pro svoji váhu. Ale po pár hodinách mi došlo, co jsem vlastně udělal.
Zvracení mi dávalo pocit, že můžu něco vzít zpět, napravit, kontrolovat. V chaosu emocí, které se ve mně střídaly, to byl moment úlevy.
Čím vyšší cukr v krvi mám, tím větší riziko mi coby diabetikovi v budoucnu hrozí. Samozřejmě, že mám ze všech možných komplikací strach, což mě posiluje v nejezení, které drží hladinu glukózy v rovině. V hlavě se mi začala tvořit rovnice: méně jídla rovná se hubenější tělo, nižší cukr a menší zdravotní riziko.
Že mám hraniční poruchu osobnosti, které se přezdívá rakovina duše, jsem zjistil vlastně náhodou. Respektive ani ne tak já, jako můj nejbližší kamarád Filip. Tehdy mi poslal podcast, který se tématu věnoval a ve kterém mě poznal. A ve kterém jsem se později poznal i já sám.
Tehdy jsem zažíval stavy, kdy jsem nechápal, co se ve mně děje, jen jsem cítil nesnesitelnou psychickou bolest, která vyústila ve dva pokusy o sebevraždu.
Moje hraniční porucha vypadá jako extrémně silné emoce, problémy v komunikaci, duše křehká jak skleněná váza – spoustu vět, ve kterých nejsou postranní úmysly, si vykládám jako útok. Na spoustu „normálních situací" reaguju neadekvátně. Jsou dny, kdy nejsem schopný vstát z postele. I jen obyčejná cesta na záchod mě dokáže extrémně vyčerpat. Ty dny nedokážu skoro nic, proto pracuju jen na poloviční úvazek.
Před cca čtyřmi lety jsem od psychiatra poprvé uslyšel diagnózu mentální bulimie. A letos, ve chvíli, kdy jsem si myslel, že se mi daří vlastně docela dobře, jsem od jiného lékaře dostal další: atypickou mentální anorexii. Přišla v době, kdy jsem to nečekal, v době, kdy jsem si myslel, že je mi vlastně líp.
Najednou jsem měl ta slova „atypická mentální anorexie” nalepená na sobě. A s nimi se na mě přimáčkl strach.
Dostal jsem znovu doporučení na psychoterapeutickou podporu. Na terapie jsem chodil už několikrát, ale tehdejší terapeutka bagatelizovala, co jsem prožíval, tak jsem k ní ztratil důvěru. Ani moje druhá zkušenost nebyla dobrá. Začal jsem se propadat. Od září ale začínám skupinovou terapii pro lidi s hraniční poruchou osobnosti a moc si přeju, aby si to tentokrát sedlo. Chci tomu dát další šanci.
Jsou dny, kdy nejím vůbec, protože pak nemusím počítat, plánovat, přemýšlet, jak se přijatých kalorií zbavit.
Ale pak se zase víc ozve hraniční porucha. Když jím, utichnou jiné myšlenky – přebije je počítání.
Když mi dali inzulínovou pumpu, která komunikuje se senzorem měřícím hladinu glukózy v krvi a podle toho automaticky dávkuje inzulin, odpadlo mi tak 80 % mentální zátěže, která byla s cukrovkou spojená – nemuset myslet na inzulin, na svačiny, na sloty, ve kterých je potřeba se najíst. Ale moje hlava už nikdy nepřestane počítat. Kolik má jídlo kalorií, kolik po kterém jídlu přiberu, jak dlouho budu muset cvičit, abych jídlo odčinil… Nekonečný koloběh čísel, chodící kalkulačka.
Co mě zaručeně rozhodí, je jakákoliv zmínka o váze. Na konci základky mé tělo komentovali nejen spolužáci, ale i můj vesnický pediatr. Dnes se komentářů na svou postavu bojím, i když je vlastně nezažívám.
Už dlouho se vnímám jinak, než jak moji postavu vidí ostatní. Připadám si mohutný a stydím se za to. Přitom do oblečení, které jsem nosil dřív, se teď vejdu dvakrát. Vejdu se i do oblečení po kámošovi, který je vysekaný. A stejně, stejně když jdu v největších vedrech k vodě, přemýšlím, jestli moje tělo bude někdo komentovat.
Triko jsem si u vody naposledy sundal před rokem. Stálo mě to týdny odhodlávání.
Celý svět vnímám skrze to, jak vypadám, kolik vážím, co si o mně pomyslí druzí, se kterými se nonstop porovnávám – jak vypadají oni, kolik váží – a kolik já. Jednou mi mamka, když jsem přijel na návštěvu domů, řekla, že jsem přibral. Hned jsem se šel zvážit a napsat kamarádovi, jestli si myslí, že je to pravda.
Často potřebuju od přátel ujištění, že nejsem tak tlustý jako ten či onen. A když to ujištění dostanu, stejně mě vždycky napadne, že mi to říkají jen proto, že mi nechtějí ublížit. A ujištění ohledně váhy není to jediné, které potřebuju slyšet.
V nové práci na obědy nechodím, říkám, že potřebuju něco dodělat. Když se výjimečně odhodlám, dám si něco malého a pak řeknu, že je mi zle od žaludku. Potom přijdu domů a dělám vše proto, abych jídlo odčinil.
Každý týden se těším na neděli, kdy se uvidím s mými dvěma nejbližšími přáteli. Společně vaříme, koukáme na filmy nebo hrajeme deskovky. Když vaříme, tak si alespoň jednou do týdne dám plnohodnotné jídlo – s někým, komu na mě záleží. Ale i tak mám pak výčitky a už zase přemýšlím, jak se potrestat. Někdy dostanu s sebou krabičku s jídlem domů, ale už ve chvíli, kdy ji dávám do tašky vím, že jídlo které je uvnitř nesním.
Jeden z mých dvou nejbižších přátel je sám diabetik. S ním konečně cítím, že mě s cukrovkou někdo vidí. Cukrovka pro nás není tolik diagnóza, jako spíš téma, ze kterého se nebojíme si udělat srandu. Vymysleli jsme si vlastní hru „sugar check” – kdo má v tu chvíli lepší číslo cukru na pumpě, dostane bod. Už to hrajeme asi dva nebo tři roky a vlastně pořádně nevím, kdo vede.
Je úleva vědět, že v tom nejsem sám. Že existuje někdo, kdo rozumí chaosu čísel, kterým žiju.
S nimi poprvé v životě zažívám chvíle, kdy se cítím přijatý takový, jaký jsem. Nemusím předstírat, že je všechno v pořádku. Pamatuju si, jak jsem u nich jednou šel po jídle zvracet a když jsem se vrátil, nečekala mě přednáška ani odsouzení, ale sklenice vody, kterou mi připravili na stůl.
Někdy slýchám, že je pro lidi motivací se uzdravit, protože chtějí žít. Já tak daleko nevidím.
Nemoc se propisuje ještě do jedné roviny: Jsem věřící a někdy mám pocit, že si víra a nemoc navzájem podkopávají nohy. Když se ztrácím v prázdnotě hraniční poruchy osobnosti nebo v nekonečném boji s jídlem, přichází myšlenky, že kdybych byl skutečný křesťan, neměl bych přeci takové propady. Mám výčitky, že nejsem ve víře dost dobrý, že nejsem dost silný – naopak, že jsem slabý.
Zároveň vím, že je ale víra i jedna z věcí, které mi pomáhají. Někdy se mi podaří zaslechnout tichý hlas, který říká: „I přes to všechno, co zažíváš, tě vidím a držím tě.” Je to hlas, který nepotřebuje, abych byl dokonalý, ale abych byl upřímný.
Víra mi pomáhá vnímat, že slabost není hřích, ale znak lidskosti. Že jsem na cestě, na které se učím žít a přijímat se.
Někdy ji mám jako pevnost, jindy jako šepot, který sotva slyším. Ale i když je ten šepot slabý, pořád je to víc než ticho.
Motivací mi jsou právě kamarádi. Každý může slovo „domov” vnímat jinak, představit si pod ním něco jiného. Jedním z mých domovů jsou pro mě oni, můžu s nimi být sám sebou. Nemusím hrát, že jsem v pořádku. Můžu se rozpadnout a vědět, že mě stejně budou mít rádi. A budou se snažit mi pomáhat se dát zase dohromady.
Dlouho jsem měl pocit, že moje tělo je můj nepřítel – že ho musím přetvářet, potlačovat nebo ignorovat. Až postupem času jsem začal chápat, že si zaslouží respekt, péči a přijetí. Snažím se s ním znovu navázat vztah, být k němu laskavější a vidět v něm víc než jen čísla na glukometru nebo váze.
Přeju si mít se alespoň trochu rád.
Chci mít zdravý vztah k tělu. Chci zase sportovat pro radost, mít na sport energii. Přeju si, aby mi nebyla zima, i když je venku horko. Přeju si nemít v hlavě kalkulačku, sníst jídlo, které teď peču pro ostatní. Chci si dát koblihu, aniž bych myslel na to, že pak musím jít běhat. Až se mi ten strach z jídla povede pustit, objednám si oblíbenou zelňačku a nebudu myslet na to, že je v ní klobása. Ne, neobjednám si ji. Uvařím si ji spolu s přáteli.
Fotografie: Lesana Hodek
Text: Lada Brůnová
Odborná garance: Tereza Maková
3pe fotoprojekt
Fotoprojekt 3pe zachycuje autentické příběhy lidí se zkušeností s poruchou příjmu potravy. Lidí, kteří vedli nebo vedou zápasy se sebepřijetím a se společenskými tlaky na vzhled. Prostřednictvím citlivě pojatých fotografií a textů sdílíme jejich zkušenosti – vnitřní zápasy i hledání cesty k uzdravení. Věříme, že tím pomůžeme rozpustit některé z mýtů, které panují kolem poruch příjmu potravy, a přispějeme k porozumění, co lidé s těmito zkušenostmi zažívají.
3pe fotoprojekt je realizován za finanční podpory hl. m. Prahy. Děkujeme!