Kubu jsem poznala před lety, když jsem se na Instagramu přihlásila o miniaturní rostlinu pileu, kterou rozmnožil a nabízel kamarádstvu. Potkali jsme se u fontány na metru Ládví a od té doby spolu sdílíme kusy životů ve stories a ve feedu. Že si prošel mentální anorexií, vím dlouho. Teprve 3pe fotoprojekt mi ale dal příležitost se Kuby zeptat, jaké pro něj tohle období bylo. Domluvili jsme si setkání ve vinohradské v kavárně, kam Kuba přišel výjimečně bez fenky Whiskey. „Jakmile bys ji pohladila, už bychom si nic neřekli.“ Takhle jsme si toho řekli hodně. Tohle je příběh Kuby, biologa pracujícího na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlově a Akademii věd ČR, který miluje Taylor Swift a útržky života si nechává propsat do kůže.
Nikdy jsem neměl problémy s váhou. Od dětství jsem slýchával, jaké mám štěstí, že můžu jíst všechno. A já jsem opravdu vždycky všechno snědl, a pak jsem ještě dojídal dorty po tetičkách. Komentáře spolužáků směrem k tomu, jak vypadám – že nejsem typický kluk – se mi přesto nevyhly.
Že jsem gay, bylo jasné už tehdy. Jiná orientace stačila sama o sobě pro šikanu, a já jsem se navíc dobře učil.
Za to, že jsem gay, jsem se nikdy nestyděl, navíc jsem nebyl sám, měl jsem kamarádky. Těžké to pro mě bylo v klučičím kolektivu. Chtěl jsem mezi kluky patřit, ale oni mě prostě nebrali. Navíc jsem byl úplně zoufalý v tělocviku, který mě nebavil a ani mi nešel.
Když jsem přecházel za základní školy na gympl, začalo mi čím dál víc vadit, jak se vaří doma. Máma je kuchařka a libovala si v těžkých jídlech. Já už jsem je nemohl ani vidět, natož jíst, chtěl jsem něco odlehčeného. V té době se v médiích a reklamách začal řešit zdravý životní styl a bílé pečivo se stalo nepřítelem lidstva.
Změně jídelníčku nahrávalo, že jsem začal na výšku dojíždět do Prahy, takže jsem se ráno sbalil a vrátil se domů až večer se slovy, že už jsem jedl, že už nic dalšího nechci. Jídlo jsem postupně upravoval, seznam věcí, které jsem nejedl, bobtnal. Za stravenky od mámy jsem si kupoval černé kafe se sladidlem.
Pocit, že můžu kontrolovat, co jím, mi nahradil chybějící pocit kontroly, který jsem zažíval skrze svou orientaci a její přijetí společností.
Postupně jsem se dostal na skoro polovinu své nejvyšší váhy. Lhal jsem o tom, co jsem jedl, a vyhazoval jídlo, které jsem dostal. Taky jsem ujížděl na pro-ana blozích podporujících a propagujících anorexii jako životní styl, které mě posílaly dál do nemoci.
Druhák a třeťák na gymplu si víceméně nepamatuju.
Nevím, jestli je to tím, že se můj život scvrknul jen na jídlo, nebo že jsem tu část života prostě chtěl vymazat. Dodnes jsou ty roky slepé místo na mapě mého života. Co si vybavuju, je moment, kdy mi došlo, že je to blbý.
Něco jsem psal a najednou mi vypadla tužka z ruky, protože jsem ji nedokázal udržet.
Byl jsem v té chvíli jen vyděšený pozorovatel celé té situace. Tehdy mi došlo, že jsem nemocný. Zároveň jsem ale pořád věděl, že někde uvnitř jsem to pořád já. Je to strašně zvláštní pocit, který se špatně zprostředkovává.
Máma si samozřejmě všimla, že se ztrácím před očima. Jednou mě postavila na váhu a vyhrožovala mi. Tehdy jsem hodně utíkal k babičce, která samozřejmě všechno vnímala, ale nekonfrontovala mě s tím, jak vypadám a co jím.
S ní jsem zažíval pocit, že jí záleží na tom, jak mi opravdu je – tam uvnitř.
Rozhodl jsem se, že se uzdravím. Našel jsem specializovaná centra, ale tehdy nikdo nekomunikoval, že by se poruchy příjmu potravy mohly týkat i mužů. Rozhodl se, že si pomůžu sám.
V té době jsem se navíc zamiloval a chtěl jsem se dát dokupy. Začal jsem zase jíst a bylo to doslova z nuly na sto. Úplně jsem to pustil. Jedl jsem všechno, nejvíc sladké. Bál jsem se, že už vždycky budu v hlavě počítat kalorie, ale to počítadlo se jako zázrakem zastavilo.
Poměrně rychle jsem se dostal na dvojnásobek váhy, ale upřímně mě to nijak netrápilo.
V té době jsem se hlásil na výšku. Vybíral jsem ji z velké části podle toho, aby na ní nebyl tělocvik. K mému překvapení jsem se dostal na obor, kde jsem se mu ale stejně nevyhnul. V rámci povinného kolečka jsem se dostal na lekci power jógy k naprosto úžasné lektorce. Hodiny s ní mě bavily a poprvé jsem díky ní poznal, jaké to je mít radost z pohybu. Také jsem se v té době vyoutoval. Spadly za mě dva obrovské šutry.
Dodnes říkám, že jsem do dvacátého roku života vstoupil jako gay bez anorexie.
Váha kolísala, ale nakonec se ustálila, a od té doby pro mě jídlo není téma. Jediná připomínka toho období je tetování, které mám na předloktí. Chobotnice je pro mě metaforou anorexie, tak jsem si ji vždycky představoval: sedí mi v hlavě a ovládá mě. Teď je ale extranalizovaná, je na mojí ruce, kde ji vidím, ale nemá nade mnou moc. Je to pouhá připomínka a výstraha.
Vždycky bude mojí součástí, ale už mě neovládá.
S mámou jsme se o tom, čím jsem prošel, vlastně nikdy nebavili.
U nás doma se obecně nic moc neřeší, o ničem se nemluví nahlas.
O čem se u nás mluví dost, to je vzhled ostatních lidí. Strašně špatně to nesu.
Pomyslným uzavřením příběhu pro mě bylo setkání s klukem, který mi ve škole dával fakt bídu. Jenže tentokrát mi nenakládal urážky, ale oběd v kantýně univerzity, kde pracuju. Když jsme se dali krátce do řeči, zarazila mě jedna věc:
Jeho chování a řeči, které se do mě tak hluboko zasekly, si on vůbec nepamatoval.
Kdybych měl kolem ramen chytit sedmnáctiletého Kubu, řekl bych mu: „Neboj se ničeho, bude to dobrý. Je to součást tvojí cesty. Jednou se budeš mít líp než tvoji spolužáci, kteří tě šikanovali.“
Fotografie: Lesana Hodek
Text: Lada Brůnová
3pe fotoprojekt
Skrze objektiv Lesany Hodek zachycujeme příběhy lidí, kteří mají nebo měli komplikovaný vztah ke svému tělu (a jídlu). Věříme, že tím pomůžeme rozpustit některé z mýtů, které kolem ppp panují, a přispějeme k porozumění, co lidé s těmito zkušenostmi zažívají.