Najednou existoval způsob, jak se odpojit od těžkých emocí. Jenže mě zároveň zabíjel
S Eliškou jsme si povídaly na lavičce rozpálené od letního slunce, které nás několikrát donutilo si přesednout, protože nám z něj začaly slzet oči. Já jsem ale slzela nejen ze slunce. Devatenáctiletá Eliška, která na naše setkání přišla v nebesky krásných šatech, mi vyprávěla příběh, který by se klidně mohl odehrát v pekle. I když jsem se snažila, aby se do mě jeho tíha nevpila příliš, na Elišku myslím každý den. Přemýšlím, kolik bolesti dokáže jeden člověk unést. A myslím na větu Marka Torčíka z knihy Rozložíš paměť: „Často přemýšlíš nad tím, proč druhým tak blahosklonně říkáme, aby se odrazili ode dna. Jako by dno představovalo jistotu, o kterou se dá zapřít. Jenže ten, kdo se dna skutečně dotkne, nikdy nezapomene na tu ohromnou tíhu, co ho tlačí k zemi, na pocit masy vody nad sebou.“
Upozornění: Příběh obsahuje velmi citlivá témata – s Eliškou jsme mluvily o poruchách příjmu potravy, sexuálním zneužívání, sebepoškozování, sebevražedných myšlenkách, domácím násilí, šikaně a dalších psychických potížích. Pokud právě procházíte náročným obdobím, zvažte, zda chcete ve čtení pokračovat. Pokud potřebujete pomoc, na našem webu najdete kontakty na linky důvěry a krizové linky, kde vás vyslechnou, podpoří a nasměrují na další relevantní péči. Žádný problém není příliš malý ani příliš velký na to, abyste na něj museli být sami.
Byla jsem první dítě v rodině, čímž se na mě upnula velká pozornost. A s ní ještě větší nároky. Tři roky po mně se narodila sestra, která byla od malička hodně nemocná. O pár měsíců později pak bratranec, kluk, na kterého všichni, zejména prarodiče, čekali. S jeho příchodem začalo okolí ignorovat moji nemocnou sestru, což máma špatně nesla. Podvědomě se jí snažila vynahradit zájem ostatních – věnovala se jí daleko víc než mně, aniž by si to uvědomovala.
Připadala jsem si jako na druhé koleji. Nechtěně. Neviditelně.
Měli jsme málo peněz, exekutoři nám nakonec sebrali úplně všechno. Chvíli to vypadalo, že nebudeme mít kde bydlet. Navenek jsme byli šťastná rodina, uvnitř to skřípalo. Naši se hodně hádali.
Na základce jsem byla šikanovaná, protože jsem neměla populární gumičkové náramky, natož telefon. Byli jsme rádi, že jsme měli na jídlo.
Pamatuju si, že už jako malá jsem nechtěla jíst, nikdy jsem si o jídlo neřekla a nejlíp mi bylo, když jsem jedla pár věcí pořád dokola.
V sedmi letech přede mě máma dala plněné papriky, které jsem neměla ráda, a řekla mi, že pokud je nesním, nemůžu jít na oslavu kamarádky. Nešla jsem.
Když jsem přišla do puberty, ve třídě byly všechny holky vysportované gymnastky. Já jsem byla normální, což by samo o sobě stačilo pro šikanu. Jenže já jsem ještě k tomu byla to chytré dítě, které se nemusí učit a stejně má jedničky. Bývalá kamarádka proti mně otočila celou třídu. Nikomu jsem tam nemohla věřit a nechtěla jsem chodit do školy.
Když mi bylo jedenáct, naši se rozvedli a my jsme byly se ségrou ve střídavé péči. Táta se o nás nedokázal postarat, spaly jsme na zemi a o celou tu jeho nechutnou domácnost, kde stará kočka zvracela, mouchy do toho kladly vajíčka, a všude byly hory plesnivého nádobí, jsem se starala já.
Tátova máma nám během naší nepřítomnosti neustále přerovnávala všechno, čemu jsem v bytě dala pořádek, a hrabala se mi ve věcech. Mámin byt byl pro mě nový a neznámý, a tady, ve starém domově, jsem nezažívala soukromí, natož bezpečí.
V téhle nejisté době, kdy jsem ztratila poslední zbytky stability, se stalo něco, co mě zlomilo.
Táta mě v noci začal osahávat. Ztratila jsem kontrolu už úplně nad vším. Napadlo mě, že čím budu hubenější, tím spíš přestane, protože mu to nebude příjemné. Přestala jsem jíst.
Pak přišel covid, škola se přesunula na obrazovky, kde mě, chytré dítě, nikdo nevyvolával. Byla jsem úplně neviditelná. A tak jsem se postupně vzdálila a čas věnovala cvičení a největší zálibě: receptům. Sice jsem pro všechny vařila, ale sama si nic nedala. Stydím se přiznat, že jsem se ostatní snažila vykrmit, abych já byla ta nejhubenější.
V tu dobu jsem byla vlastně docela spokojená, protože jsem v hlavě měla jen cvičení a jídlo, nezbyl žádný prostor pro těžké emoce.
Nalhávala jsem si, že jsem šťastná, jenže uvnitř jsem padala a padala.
Psala jsem si deník a dnes v něm vidím ten zlom – jako bych najednou vykvetla, jako bych se vynořila nad hladinu. Jenže jsem to už nebyla já, ale mentální anorexie, které bylo ve světě restrikcí a čísel dobře.
Po mnoha měsících nás pustili zpátky do školy, abychom napsali přijímačky na střední školu. Neučila jsem se, bylo mi úplně jedno, jak to dopadne, protože jsem byla přesvědčená, že se nástupu na novou školu nedožiju. Dostala jsem 49 bodů z 50. Táta mi řekl, že jsem se měla víc snažit.
Přes léto jsem zhubla ještě víc, ale moje psychiatrička mi řekla, že má v péči i horší případy, že já jsem zatím v pořádku. Můj otec a jeho rodina mi do toho říkali, že je supr, jak vypadám, ale že dvě kila by ještě mohla jít dolů. To jsem měla BMI nižší, než byl můj věk.
Dál jsem cvičila, jedla jsem dokola čtyři stejná jídla, která jsem měla přesně navážená a odměřená. Nakonec mi zůstal jen mug cake na celý den, který později příbuzná z tátovy strany komentovala slovy: „No to je nechutný.” Už nikdy jsem si ho nedala.
Byla jsem posedlá váhou, vážila jsem se každých 30 minut. Moje hlava byla bezchybná kalkulačka na kalorie, která si dokázala vybavit, co jsem jedla dva měsíce nazpět ve dvě hodiny odpoledne.
V té době jsem přestávala cítit úplně všechno, byla jsem odpojená od emocí. Jenže jsem umírala v přímém přenosu. Začala jsem se propadat do depresí, začala jsem si ubližovat. Máma mě denně v koupelně nacházela pořezanou.
Tu dobu mám pod mlhou, všechno je šedivé.
Zneužívání se nakonec dostalo před soud. Během celého procesu jsem se ale setkávala s nedůvěrou v to, že se mi ty věci skutečně staly, taky jsem byla nucená vypovídat v místnosti před samými muži, kteří mi kladli intimní otázky. Byla jsem v takovém stresu, že jsem si seškrábala kůži na předloktí.
Když mi řekli, že mě čekají ještě tři výslechy, raději jsem to celé zastavila. Naštěstí to vyústilo alespoň v to, že jsem mohla jít do péče k mámě. První rok na střední mi dovolila vzít si domů kotě, které jsem zachránila. Věřila, že mě tím udrží naživu. A asi měla pravdu. To malé zvířátko mi dalo něco, co jsem roky neměla – pocit, že mě někdo potřebuje, že má smysl se další ráno ještě probudit.
Tehdy jsem už něco jedla, ale to něco jsem většinou vyzvracela. Naštěstí jsem na Instagramu objevila profil Kristiny Miřetinské, které jako jedné z mála věřím, že je z poruchy příjmu potravy opravdu vyléčená a která sdílela věci, které mi začaly na onemocnění dávat náhled.
Jsem medikovaná, chodím na psychoterapii, pracuju na sobě. Dlouho jsem netušila, že takhle dětství nemá vypadat. Vždyť tohle byl jediný svět, který jsem znala.
Nejsem vyléčená, ale umím s jídlem fungovat tak, abych se nepropadla zpět do těch nejtemnějších míst.
Zase se učím ochutnávat nové věci. Už zase si dokážu dát limonádu, která pro mě byla strašák, protože tekuté kalorie. Většina jídla pro mě už není zúkostňující, ale dostat se do téhle fáze nebylo zadarmo. Stálo mě to hodně přemáhání, sil, slz.
Hladověním jsem si zadělala na různé zdravotní problémy. Ztratila jsem menstruaci. To je pro mě obrovský strašák, protože jednou chci mít dítě, které budu sledovat vyrůstat. Po covidu, který jsem prodělala, se mi navíc spustilo onemocnění POTS neboli syndrom posturální ortostatické tachykardie, kvůli kterému nekontrolovaně omdlévám.
Přála bych si, aby se vědělo, že poruchy příjmu potravy nejsou nemoci těla. Fyzický projev je důsledek.
I když jsem pak už měla vyšší váhu, bylo mi mnohem hůř, než když jsem byla vychrtlá.
Právě teď se stěhuju do Brna, kde budu studovat veterinu. A můj terapeutický kocour jede se mnou. Bojím se, co ta změna přinese, ale snažím se ji vnímat jako příležitost k pokračování příběhu, ve kterém je o kus bolesti míň.
S kocourem u nohou a s nadějí v srdci snad načnu další kapitolu. Možná poprvé v životě věřím, že další stránka může být světlejší než ta předchozí.
Fotografie: Lesana Hodek
Text: Lada Brůnová
Odborná garance: Tereza Maková
3pe fotoprojekt
Fotoprojekt 3pe zachycuje autentické příběhy lidí se zkušeností s poruchou příjmu potravy. Lidí, kteří vedli nebo vedou zápasy se sebepřijetím a se společenskými tlaky na vzhled. Prostřednictvím citlivě pojatých fotografií a textů sdílíme jejich zkušenosti – vnitřní zápasy i hledání cesty k uzdravení. Věříme, že tím pomůžeme rozpustit některé z mýtů, které panují kolem poruch příjmu potravy, a přispějeme k porozumění, co lidé s těmito zkušenostmi zažívají.
3pe fotoprojekt je realizován za finanční podpory hl. m. Prahy. Děkujeme!