Za každým obézním člověkem je příběh, většinou bolavý
Denisa má diagnostikovanou hraniční poruchu osobnosti a jako matka dvou dětí zápasí nejen s duševními obtížemi, ale i s předsudky společnosti. Celý život se potýká s obezitou, kterou vnímá jako symptom hlubších problémů. S Denisou jsme si povídaly o životě ve velkém těle, o předsudcích lékařů i nenávistných komentářích mířících na obézní lidi.
Upozornění: Příběh obsahuje velmi citlivá témata – s Denisou jsme mluvily o poruchách příjmu potravy a dalších psychických potížích. Pokud právě procházíte náročným obdobím, zvažte, zda chcete ve čtení pokračovat. Pokud potřebujete pomoc, na našem webu najdete kontakty na linky důvěry a krizové linky, kde vás vyslechnou, podpoří a nasměrují na další relevantní péči. Žádný problém není příliš malý ani příliš velký na to, abyste na něj museli být sami.
V šesté třídě jsem měla velké boky a zadek – to stačilo k tomu, abych vyčnívala. Moje dětské tělo se měnilo v ženské, ale moji vrstevníci to brali tak, že jsem tlustá. Byla jsem totiž první ve třídě, komu narostla prsa a zvětšily se boky. Jeden spolužák mě pasoval na Miss XXL prdel. Zabolelo to.
S ostatními jsem se hodně porovnávala vždycky, ale to, co se do mě skutečně zaseklo, byla věta mého táty. Táta byl alkoholik a jednou přišel domů, zrovna když jsem sobě a sestře ohřívala párky k večeři. Vzala jsem tehdy hrnec s plastovýma ušima, které se vlivem teploty začaly pálit.
Jakmile to uviděl přiopilý táta, začal na mě řvát, že jsem tlusté prase.
V té době jsem už naplno nesnášela svoje tělo. Tou dobou myslím časy, kdy se v Bravíčku řešila štíhlost a jak jí dosáhnout, časy, kdy byla Bridget Jonesová považována za tlustou.
Pamatuju si, že jsem byla nešťastná a svoji váhu chtěla řešit s pediatrem. Doporučil tabletky na hubnutí. Ve třinácti letech.
V sedmnácti jsem měla první vztah. Byla to moje první láska, ale totálně toxická. Jednou po sexu, když jsem šla do koupelny, mi ten kluk v křehké chvíli řekl, že si nikdy nevšiml, jak ošklivý mám zadek.
Doma mi bylo hrozně. Zlepšilo se to ve chvíli, kdy se naši rozvedli. Táta nám sice fyzicky neubližoval, ale psychicky nás deptal do úmoru. Máma si našla nového partnera, zamilovala se a začala s ním žít. Protože jsem byla bezproblémová a zodpovědná, svěřila mi odpovědnost za domácnost i za sestru. V patnácti jsem převzala její roli, nakupovala jsem, pečovala, starala jsem se o všechno. Dospělá navenek, uvnitř pořád dítě, holka, která byla nejistá, nevěděla, kde je její místo a bylo toho na ni prostě moc.
S penězi to u nás doma bylo vždycky hodně napjaté. Jednou nás dokonce přišli vystěhovat exekutoři. K dobrému jídlu jsme se sestrou přístup neměly, doma byly vždycky jen ty nejlevnější věci. Jedly jsme suché brambory s hořčicí, opečený párek. Tu chuť si pamatuju dodnes.
Záviděla jsem ostatním, že věděli, jak chutná Nutella.
Nynějšího manžela jsem poznala v osmnácti, brzy jsme se odstěhovali a měli první a druhé dítě. Když jsem odešla z domu, konečně jsem si mohla všechny ty lákavé věci koupit. Tak jsem se utrhla ze řetězu a dopřála jsem si všechno.
Samozřejmě jsem měla období, kdy jsem zkoušela kdeco, abych zhubla: tukožroutské polévky, nejíst, jíst jen nízkotučné jogurty, počítat do úmoru kalorie, přejíst se a vyzvracet.
Zpětně nevím, jestli jsem tyhle experimenty s jídlem dělala kvůli kilům, nebo jestli ta dospívající nejistá a zraněná holka, kterou jsem byla, jen volala o pozornost – tak moc jsem si přála, aby si někdo všiml, že nejím, že jsem tady.
Svoje tělo nesnáším. Je mi v něm špatně. A tím, jak ho nemám ráda, vlastně nemám potřebu pro něj cokoliv dobrého udělat.
Jedno z mála období, kdy jsem k sobě byla laskavá, byly moje dvě těhotenství. Velké břicho, které jsem měla vždycky, bylo najednou legitimní. Přicházelo míň komentářů a ty, které přišly, po mně stekly.
Moje váha je věčné téma i pro lékaře. Už v době, kdy jsem vážila 85 kg, mi neurolog poté, co jsem zkolabovala, řekl, že jsem extrémně tlustá. Že je to strašný. Že s tím okamžitě musím něco dělat. Odcházela jsem z nemocnice nešťastná, zhroucená.
Všechno se mi podle lékařů děje, protože jsem obézní.
Ať už to je hormonální dysbalance nebo zánět močového měchýře, za všechno si můžu sama, protože jsem líná – to od doktorů slýchám. Místo zájmu a pochopení si často odnáším doporučení, abych zhubla, a letáček na generickou dietu nebo bariatrickou operaci.
Jediné, k čemu mě takové zkušenosti vedou je, že k lékařům nechci chodit, protože už nemůžu poslouchat, že jsem tlustá. Já to vím.
Obezita je u mě symptom, to zatím ale nebyl nikdo ochotný vidět. Nevznikla tak, že bych se prostě jen přejídala a nehýbala a dívala se, jak přibírám. Mám diagnostikovanou hraniční poruchu osobnosti, mám za sebou řadu depresivních epizod, pokus o sebevraždu, závislosti na různých jídlech a nápojích, se kterými se snažím bojovat, ale zvenčí se to zdá asi mnohem snazší a přímočařejší, než jak to zevnitř znám. Mám se pořád před někým obhajovat? Nedělala bych nic jiného. Ten neustálý tlak namísto skutečného zájmu a podpory mě spíš vede do větší bezmoci.
Štve mě, že u nás nefunguje citlivý přístup. Že tu sice mluvíme o mezioborové péči, ale reálně tu pro nás není. A cokoliv chce člověk řešit mimo státní zdravotnictví, stojí ho to velké peníze.
S diskriminací se setkávám i v pracovním prostředí.
Nedávno jsem hledala novou práci a když jsem se šla po několika kolech výběrového řízení dívat do firmy, moje budoucí nadřízená se mě natvrdo zeptala, kolik vážím, „aby mi mohla koupit židli“. Druhý den mi zavolala, aby mi řekla, že se na tu práci nehodím, protože budu potřebovat i chodit do společnosti a „že bych to nezvládla“. Přiznávám, že mě to strašně ranilo. Dlouho jsem brečela, měla jsem knedlík v krku.
Ale pak jsem si řekla, že v takovém prostředí, kde jsem míň než ostatní jen proto, že žiju ve velkém těle, být nechci.
Pět let chodím na psychiatrii a poslední půl rok mám radost, jak se mi daří v psychoterapii. Jsem vděčná, že moje terapeutka chápe, že skutečné téma není jídlo, že je to něco mnohem hlubšího.
Když jsem s ní otevřela téma Coca Coly, na které jsem se stala závislou, hledaly jsme způsoby, jak emoce nezapíjet, jak si do života vnést jiné mechanismy. Pomáhají mi meditace, které mi zklidní mysl i tělo, a znovu jsem si zvědomila věci, které mi dělají dobře: zase jsem začala víc chodit na procházky se psem.
Dětem se snažím předat to, co nikdo nepředal mně: Že lidi se nehodnotí podle toho, kolik váží.
A vždycky jsem dojatá, když vidím, že téma váhy pro ně neexistuje. Nedávno jsem domů pořídila osobní váhu s limitem 150 kilo, ale protože jsem ho překročila o dvě kila, nefungovala. Rozbrečela jsem se a ony za mnou přišly se slovy: „Ale maminko, vždyť je to úplně jedno. Jsi skvělá máma.“
Dcera, které je deset, podědila moji postavu a je ve věku, kdy se jí tělo tvaruje. Samozřejmě slýchá komentáře, že je tlustá, babička jí jednou sáhla na břicho a řekla, že jí roste špek.
Nechci, aby zažila to, co já. Tak spolu o všech situacích a pocitech otevřeně mluvíme.
Synovi zase odstávají uši, což je ve školním kolektivu vděčné téma. Nekonečné komentáře ho přivedly na myšlenku, že by šel na operaci. Ale nakonec jsme o tom tak dlouho mluvili, až si to rozmyslel. Najednou to neviděl jako důležité, jeho uši byly prostě uši. Jiné, ale jeho.
Snažím se, aby pohyb v naší rodině znamenal radost. Nechci, aby moje děti cvičily, protože díky tomu zhubnou. Přeju si, aby se hýbaly, protože je to forma sebepéče a kontaktu se svým tělem. Ne cesta k hubenosti.
Hlavně nebuď tlustý, je to to nejhorší, co se ti může stát.
Moc si přeju, aby lidi nekomentovali a nehodnotili druhé podle jejich váhy a aby nás, tlusté, nehejtovali za všechno, co uděláme. Často slýchám, že si za obezitu můžeme sami, že si nevážíme svého těla a měli bychom platit vyšší zdravotní pojištění. Tenhle argument třeba vůbec nechápu.
Proč tak moc v diskuzích řešíme obézní lidi, říkáme jim, že jsou tlustá líná prsata, a tak moc tolerujeme kouření nebo alkohol? Pro mě je tohle citlivé, protože táta byl alkoholik.
Zatímco s obezitou zápasím já sama, jeho závislost na alkoholu zničila život celé rodině.
Chápu, že obezita je téma, že je to problém, který je potřeba řešit, to se ale nestane tím, že budeme na lidi hnusní, že na ně budeme tlačit a zahánět je do kouta. Nepomůže někomu říct, že je tlustej. K čemu takové komentáře u mě vedou je pouze to, že si o sobě ještě víc myslím, že jsem neschopná.
Jediná motivace, která skutečně funguje je ta, která přijde zevnitř. A já už jsem ji našla. Chci žít život a váha mě v některých aktivitách limituje. Bylo mi hrozně líto, že nemůžu jet s dětmi na koni, že s nimi nemůžu jezdit na kolotoči, tobogánu… Chci se svými dětmi život prožívat, nebýt jen pozorovatelkou.
Věřím, že uzdravení duše i těla vede přes sebepřijetí a sebelásku, tak na tom usilovně pracuju.
Fotografie: Lesana Hodek
Text: Lada Brůnová
Odborná garance: Tereza Maková
3pe fotoprojekt
Fotoprojekt 3pe zachycuje autentické příběhy lidí se zkušeností s poruchou příjmu potravy. Lidí, kteří vedli nebo vedou zápasy se sebepřijetím a se společenskými tlaky na vzhled. Prostřednictvím citlivě pojatých fotografií a textů sdílíme jejich zkušenosti – vnitřní zápasy i hledání cesty k uzdravení. Věříme, že tím pomůžeme rozpustit některé z mýtů, které panují kolem poruch příjmu potravy, a přispějeme k porozumění, co lidé s těmito zkušenostmi zažívají.
3pe fotoprojekt je realizován za finanční podpory hl. m. Prahy. Děkujeme!