Dal jsem si tři meníčka z mekáče, abych si na chvíli vypnul emoce
Kdybych Daniela potkala v kávarně při jiné příležitosti, vzbudil by ve mně dojem, že si život dokáže užívat, že jím tančí s lehkostí. Od první věty našeho rozhovoru o jeho dětství jsem ale věděla, že pod tou zdánlivou bezstarostností je spousta bolesti a bojů – v řadě z nich se mu už daří vyhrávat. Dan se mnou sdílel šrámy, které ho postupně odpojily od těla tak, že ani necítil svoji vlastní kůži. A přesto jsem z našeho setkání odcházela s úsměvem a otázkou, která mi vrtá hlavou dodnes: Měla bych se přihlásit na lekce tance na podpatcích?
Mám pocit, že rodičům by se žilo snáz, kdyby v loterii vyhráli jiného syna. Splavnějšího, jednoduššího kluka. Místo toho jim před očima rostlo citlivé queer dítě, které potřebovalo hodně blízkosti.
Náklonnost u nás ale nebyla automatická a bezvýhradná. Přicházela spolu s jedničkami a dalšími výkony – alespoň tehdy jsem to tak vnímal. Zpětně na to pohlížím trochu jinak a myslím, že rodiče dělali, co bylo v jejich silách, co jim jejich vlastní zátěž minulosti dovolovala. Ale zkrátka to do sebe nezapadlo.
Měl jsem zkušenost s tím, že máma před problémy a tématy, která jsou pro ni příliš náročná, zavírá dveře. Zadusí je. Rychle jsem se naučil dělat to samé. A k tomu jsem žil ve strachu, že pokud nebudu dost dobré dítě, zavře dveře i přede mnou.
Z dětství si pamatuju pocit, že jsem na emoce sám.
Nikdo mě nenaučil, jak emoce zpracovat, necítil jsem, že nacházím pochopení a přijetí. Tak jsem se potlačil a byl „hodný”. Vzpomínám si, že když jsem jako malý prožíval výbuch vzteku, pro mámu to znamenalo, že zlobím, a strčila mě pod ledovou sprchu. Byl to pro mě takový šok, že jsem nebyl schopný dýchat, natož křičet a zlobit. Za týden se to stalo znovu. Pak už jsem nezlobil. Stalo se ze mě hodné dítě.
Na rodinných oslavách jsem tiše seděl pod stolem a jedl chleba.
Hodný jsem sice už byl, ale nebyl jsem to já. Celé dětství jsem se snažil plnit kritéria, být dost. Ale stejně to nikdy nebylo dost na to, abych měl pocit, že jsem bezvýhradně přijímaný.
Léto jsme se sestrou trávili u rodičů táty, kteří v sobě během života nedokázali najít spokojenost a lásku. Nesli si s sebou svoji tíhu a neuměli ji tehdy zpracovat jinak, než říkat ostatním, jak mají žít. Často nahlas hodnotili chování ostatních lidí a mně u nich nebylo dobře. Nechápal jsem, proč i když mám samé jedničky, rodiče mě posílají na prázdniny někam, kde nechci být. Když za námi přijeli na víkend, tátovi rodiče zahájili setkání výčtem toho, co sestra dělala uplynulý týden dobře – a co já špatně.
Během gymplu jsem zjišťoval, že jsem queer. Zároveň jsem dlouho žil v přesvědčení, že náklonnost se musí vybojovat. Neměl jsem zkušenost s tím, že bych cítil lásku jen tak – beze snahy, bez výkonu. První opravdovou, hezkou zamilovanost bez stresu a tlaku jsem zažil až v devatenácti, kdy jsem se částečně odvážil dát svým citům volný průběh.
Dlouho jsem měl lidi a vztahy jako cíle a projekty. Nevěděl jsem, že to jde i jinak.
První z rodiny, kdo se dozvěděl o tom, že jsem queer, byla moje babička. Měl jsem k ní důvěru, odmala mě respektovala. Naši se to dozvěděli snad jako poslední. Asi navždycky budu mít do paměti vrytou máminu větu „Nikdo z toho není nadšený, ale máme tě rádi, tak se s tím smíříme.” Měla v tu chvíli nejspíš pocit, že je srdečná, vstřícná a přijímající. Chápu to a nemám jí to za zlé, ale vzpomínám si na ten silný pocit neporozumění. Jako bychom každý mluvili jiným jazykem.
Táta dlouho mlčel. Často si zpracovával různé věci jen sám v sobě. Znervózňovalo ho, že se v sousedství vykládá o tom, že jeho syn je gay. Proč, to nevím. Zřejmě nechtěl, aby se o tom mezi lidmi vedly řeči. Snažil se mi tyhle svoje pocity popsat a chtěl, abych uznal, že to má těžké. Ale cítil jsem se tehdy tak zraněný a sám, že jsem v sobě soucit a pochopení pro jeho situaci nedokázal najít. Potřeboval jsem, aby se za mě někdo postavil. Ne, aby se opět chtělo něco ode mě.
Láska se u nás dávala najevo plným talířem, ne blízkostí.
Rodinná setkání vždy musela být perfektní a hojná. Máma se kvůli nim vždycky celá strhala a na sebe u toho moc nemyslela. Často zaznívala otázka: „A co vám uvařím?“ Postarat se o hosty, aby měli co jíst, byl projev náklonnost a blízkosti.
Jako děti jsme se sestrou jedli v daný čas, který nám máma určila. Snídaně, svačina, oběd, svačina, večeře. Párkrát jsme dali najevo, že zrovna nemáme hlad. Jídlo jsme pak dostali až v dalším stanoveném okně – ne, když jsme hlad dostali. A tak jsem postupně přestal vnímat signály vlastního těla. Věděl jsem, že najíst dostanu, jen třeba o něco později.
Vzpomínám si, že jsem míval hlad i ve škole, protože mi nevystačily svačiny. Ale byl jsem naučený, že co dostanu, to mám sníst a má mi to stačit. Tak jsem si řekl, že ty porce jsou v pohodě a nepoprosil o větší.
Oběd ve školní jídelně jsem občas vynechával, protože se nedal sníst, takže jsem toho moc nejedl. Možná to byl začátek cesty k odpojení se od potřeb – neuměl jsem poslouchat hlad, chutě ani to, co tělo skutečně potřebuje.
V dospívání jsem se rychle vytáhl a zhubl, což se holkám i klukům líbilo. Některé mámy v okolí říkaly svým synům, že by taky mohli být takhle pěkně hubení. Dávaly mě za příklad. Řekl jsem si, že to je asi něco, kam bych měl upřít pozornost.
Překonat hlad pro mě nebylo až tak strašné – hubené tělo za to stálo.
Tak jsem jedl méně a méně a svačiny „zapomínal“ doma, nebo je nechával několik dní nesnězené v batohu.
Po střední, kdy jsem měl pocit, že konečně začínám být obklopen lidmi, kteří mě vnímají a chápou, mě člověk v nadřízené pozici sexuálně zneužil. Byl to jeden z lidí, které jsem si pustil blíž, před kterým jsem si dovolil být autentický. A on to využil proti mně. Tehdy jsem začal těžké emoce přebíjet jídlem.
Dal jsem si tři meníčka z mekáče, aby mě to paralyzovalo. Aby mi vypnula hlava.
Rozhodl jsem se před tím vším, co se mi dělo, zmizet na Erasmus do Finska. Změna prostředí navodila dojem, že nemám problémy, ale vztah k jídlu byl pořád zoufalý. Během několika let jsem přibral padesát kilo. Bez toho, abych si toho dokázal všimnout. Začaly mě na to upozorňovat až rádoby vtipné poznámky lidí z okolí.
O zneužití roky nikdo nevěděl, dlouho to byla moje komůrka bolesti – nevěděla o ní ani moje tehdejší terapeutka, ani můj partner.
V posledních letech mi hodně pomohla psychoterapie a moje psychiatrička, ke které jsem začal chodit před dvěma lety v době, kdy mi bylo tak těžko, že jsem ani nemohl vyjít z domu. Přestože beru antidepresiva, před časem se mi opět přitížilo a skončil jsem v krizovém centru RIAPS. Tam mi ukázali, že emoce netrvají věčně. Že přejdou a já je zvládnu ustát. Asi nikdy nezapomenu na moment při individuální terapii, kdy jsem překonal strach, nechal emoci projít a přestože jsem seděl v křesle a nemohl se hnout, podařilo se mi ten stav rozdýchat, absolvovat emoční oblouk a najednou všechno povolilo. Neumřel jsem u toho, nezbláznil jsem se, ani se nestala jiná katastrofa, před kterou mě tělo při styku s emocemi varovalo. Tak jsem si řekl, že to nějak půjde.
Pomalu se učím být s emocemi v kontaktu a brát je jako tělesný signál toho, co pro sebe potřebuju. Zkoumám, co se mnou různé situace dělají, co mi říkají. A snažím se to nějak prodiskutovat s hlavou i zbytkem těla. Zpomalil jsem a dávám si prostor.
A zpomalil jsem i co se týče změny vztahu k jídlu.
Už nevěřím na rychlá řešení, že všechno můžu dělat perfektně hned. Pravidelně cvičit, nikdy už se nepřejíst, ani se jídlu nevyhýbat. Samozřejmě jsem to na začátku zkusil, ale dopadlo to tak, jak se dalo očekávat. Takže jdu teď step by step.
Jako největší brzdu svého zdravého vztahu k jídlu vnímám emoční přejídání. Rozhodl jsem se vše řešit postupně, k antidepresivům jsem kvůli obezitě začal používat i Saxendu*. Vzhledem k tomu, jak silné šrámy v sobě mám, cítím, že potřebuju dočasné pomůcky, abych měl dost sil k růstu. Neberu to jako zázračné trvalé řešení. Mým cílem není rychle hubnout, ale získat prostor a klid na to, abych se naučil emoce zvládat jinak než jídlem. Mám důvěru ve své lékařky a lékaře, se kterými průběžně upravujeme dávkování a sledujeme, co se děje s psychikou i tělem.
Těším se na to, až budu ve fázi, kdy budu moct léky vysadit. Zatím mi ale pomáhají – místo toho, abych se přejedl a byl tři dny vyřízený, mě v těžších chvílích podrží a mám pak víc energie věnovat se tomu, čemu potřebuju: budovat si odolnost.
Netlačím na sebe, nějakou dobu to potrvá.
Občas už cítím nadějné záchvěvy, ve kterých si řeknu: „Teď půjdu domů pěšky a tenhle zákusek a kombucha s rozmarýnem vypadají prima, vezmu si je s sebou na svačinu a užiju si tu smířlivou chvíli s jídlem na lavičce." V těch vzácných momentech cítím, že mi tohle vybrané jídlo udělá dobře, že je ho tak akorát. Časem bych to tak chtěl mít s jídlem obecně, chci probudit svoji zadupanou stravovací intuici. Tělo mi ještě ze zvyku jako první volbu často nabízí fast food, ale pracuju s tím a věřím, že se to časem změní.
Zatím s těmi myšlenkami stále musím vědomě diskutovat.
A můj vztah k tělu? I tady věřím, že nejdřív musím tělo vnímat a až pak ho řešit a měnit. Došlo mi, jak moc jsem od něj odpojený. Když jsem sáhl na své tělo, spoustu let jsem hmatem nevnímal vůbec nic. Až nedávno jsem začal cítit, že má moje kůže nějakou teplotu a strukturu. Tak moc jsem se od těla odřízl – úplně jsem ho potlačil, jako by nebylo moje.
Dlouho jsem hledal pohyb, který mi opravdu něco dává – abych třeba neběhal jen proto, že jsem tlustý. Pak jsem objevil Elišku Soukupovou, která vede lekce tance na podpatcích. Zjistil jsem, že i když to pro mě byl ze začátku velký stres, po dvou letech jsem právě během lekcí tance nejblíž sobě. A dokonce jsem si na jedné z nich zatančil choreografii sám před ostatními, nechal si ji natočit a pověsil si video na Instagram.
Přitom ještě před dvěma lety jsem nedokázal jít ven v tričku, připadal jsem si hrozně odhalený, potřeboval jsem mít přes něj aspoň košili – styděl jsem se za to, že se potím, bylo mi nepříjemné mít na sobě jen jednu vrstvu oblečení. Teď jsem Prague Pride odchodil v kiltu, v nátělníku a s perlami na krku, na videu ze sóla jsem zpocený. A nestydím se za to.
Při tanci jsem objevil svoji vnitřní zlobivou holku, která někdy převezme otěže. A já ji mám rád.
Rozhodl jsem se, že pro sebe chci být svou nejlepší kamarádkou. Snažím se už dál netrestat a nestrkat se do rohu. Místo toho se poslouchat, vnímat, podpořit se, postavit se za sebe a přistupovat k sobě s pochopením a citlivostí. Nenadávat si za to, jaké mám charakterové vlastnosti a pocity – nedělám to přece ani lidem, kteří jsou mi blízcí. Je škoda mít špatný vztah s někým, s kým prožiju celý život.
*Saxenda je lék původně vyvinutý pro léčbu cukrovky 2. typu, který se v určitých případech používá i jako podpora při hubnutí u lidí s obezitou a nadváhou s přidruženými komplikacemi. Jde o injekční lék na předpis, který může mít řadu vedlejších účinků a není vhodný pro každého. Používání takových léků by mělo být vždy pečlivě zváženo s lékařem a mělo by probíhat pouze pod odborným dohledem. Ve 3pe dlouhodobě upozorňujeme, že neexistují zázračné tabletky na hubnutí a že hlavní práce při uzdravování z poruch příjmu potravy je komplexní, hlavní změny pro dlouhodobé uzdravení se musí odehrát v rovině psychiky. Léky mohou v některých specifických případech poskytnout dočasnou podporu, ale nikdy nejsou řešením samotným. – pozn. 3pe redakce
Fotografie: Lesana Hodek
Text: Lada Brůnová
Odborná garance: Tereza Maková
3pe fotoprojekt
Fotoprojekt 3pe zachycuje autentické příběhy lidí se zkušeností s poruchou příjmu potravy. Lidí, kteří vedli nebo vedou zápasy se sebepřijetím a se společenskými tlaky na vzhled. Prostřednictvím citlivě pojatých fotografií a textů sdílíme jejich zkušenosti – vnitřní zápasy i hledání cesty k uzdravení. Věříme, že tím pomůžeme rozpustit některé z mýtů, které panují kolem poruch příjmu potravy, a přispějeme k porozumění, co lidé s těmito zkušenostmi zažívají.
3pe fotoprojekt je realizován za finanční podpory hl. m. Prahy. Děkujeme!