Abych mohla být vzorem pro svoje dcery
Domluvily jsme se na setkání v letenské kavárně. Na rameno mi zaťukala usměvavá žena, kterou jsem znala – je totiž jednou z organizátorek Dyzajn marketu. S Annou jsme si povídaly o vztahu k jídlu a tělu, který s příchodem dvou dcer přestal být jen její záležitostí. Stejně jako ve mně i v Anně rezonuje otázka, jak na dcery nepřenášet staré nefunkční vzorce. A jak pracovat s úzkostí z toho, že je chceme co nejvíc ochránit před tím, co se přihodilo nám. Tohle je příběh Anny.
Stále častěji myslím na to, že i když doma nikdo nehodnotil moji dětskou baculatou postavu, komentáře na zevnějšek druhých s námi žily: „Ten zase přibral. Ta má ale prdel." Vnímala jsem je. Bylo těžké si to nevztahovat k sobě, když jsem sama nevypadala jako moje nejlepší kamarádka, která byla vysoká, hubená, blonďatá, krásná. Ona byla vždycky ta, která se ostatním líbila.
V osmé třídě se naši začali rozvádět. Jejich manželství nebylo šťastné – táta hodně pil. Alkohol byl řešením všech jeho problémů, vedl ho ke špatným rozhodnutím, kvůli kterým přišel o firmu a nakonec i o manželství.
Pamatuju si na velké hádky a rozkoly.
Jako by to období nebylo náročné samo o sobě, spustila se mi navíc ošklivá lupénka. Pro dospívající holku, která už tak bojuje s nejistotami ohledně vlastního těla, to bylo hotové peklo.
Živě si vybavuji moment, který se do mě vryl na zbytek života a pravděpodobně definitivně ovlivnil můj vztah k vlastnímu tělu: Je mi čtrnáct, mám na sobě hnědé manžestráky, modrý svetr, jdu ve škole po schodech a kluk za mnou řekne: „Ježíši, ta má prdel.“ Byl to první okamžik, kdy jsem se za sebe začala stydět.
Nedlouho poté mi teta, kterou jsem měla ráda a která byla v období rozvodu mým útočištěm před domácí nepohodou, řekla, že bych měla zhubnout, že jsem moc velká.
Doteď si pamatuju, kde to vyslovila, co měla na sobě a hlavně, jak to mnou ostře projelo naskrz.
Rozhodla jsem se, že zhubnu. Jak, to jsem netušila, ale začala jsem doma cvičit, aspoň kliky a dřepy, to jsem znala. A taky jsem hrozně moc chodila. Kamkoliv jsem se potřebovala dostat, šla jsem pěšky, i když to znamenalo vyjít o několik hodin dřív. Hlavně se hýbat. Sport pro mě tehdy žádná velká radost nebyl. Vybavuju si nepříjemné pocity, jak jsem narvaná v malých trenýrkách u šplhové tyče a všichni čekají, jestli tam „tu prdel” vyhoupnu… Nevyhoupla. Bylo mi trapně, styděla jsem se a tělocvikářka poznámkami ani pohledem lásku k mému tělu rozhodně neprohloubila.
Pak jsem přestala jíst a s úbytkem na váze přišel nečekaný zájem okolí. „Tobě to sluší, jak jsi teď hubená,“ slýchávala jsem. Začala jsem se líbit klukům, kteří do té doby zájem neprojevili. To bylo potvrzení, že to dělám dobře.
Máma měla spoustu starostí a pro mě se ségrou v nich nebyl prostor, takže jsem měla v jídle volnou ruku. A cítila jsem se v tom dobře. Málokdy jsme jedly u stolu, takže najít cestu, jak se jídlu vyhýbat, bylo snadné: buď jsem si nic nevzala, nebo jsem jídlo vyhodila.
Když jsem věděla, že budu čas trávit mimo domov, všechny myšlenky patřily tomu, co se tam bude jíst, jaký důvod si vymyslet, abych jíst nemusela, a kam jídlo případně vyhodím. Jedna holka ze třídy, k jejíž babičce jsme jezdily na chatu, to měla s jídlem stejně. Tehdy jsme netušily, co se nám děje, ale bylo skvělé mít parťáka. Nebýt v tom sama.
Nejíst mi šlo, ale nešlo to dělat donekonečna. Jednou jsem jela v tramvaji a ztratila jsem vědomí, nevyživené tělo zkrátka vypnulo.
Moje podvyživené tělo a mozek už nevydržely dál hladovět.
Vůle k nejezení, kterou jsem tak dlouho přepínala, se vypnula. Začala jsem jíst víc, měla jsem hlad a hlavně chuť. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že je to normální a tělo se jen snaží dohnat, co mu chybělo, možná by se všechno ubíralo jinam. Já jsem se ale bála, že zase přiberu. A pak jsem si přečetla knížku o holce s mentální bulimií. Takovou, co má být odstrašující, ale pro mě se stala perfektním návodem. Člověk si sice racionálně řekne, že to není správné, ale když je v nemoci zabředlý a nemá podporu, vidí v tom cestu. Vyzvracet jídlo mi přišlo jako prima nápad. Postupně se z nápadu stala rutina. Zvracela jsem každý den. Několikrát denně.
V době, kdy vztahy v rodině nebyly nejlepší, jsem bydlela v podstatě jen se starší ségrou a mojí poruchou příjmu potravy, kterou všichni přehlíželi. Nikdo na mě v ničem nedohlížel a já jsem toho pod nadvládou nemoci využila na maximum. Když ségra nebyla doma, klidně jsem si nakoupila tři jídla v restauraci nebo plnou tašku polotovarů a sladkostí, a i když jsem fyzicky už nemohla, všechno jsem snědla. Praskalo mi břicho a napadalo mě, že bych radši umřela. A tak jsem šla alespoň zvracet.
Pokaždé následovaly výčitky a sliby, že už to neudělám. Samozřejmě udělala. Takhle jednoduché to totiž není.
Často mě napadalo, že by bylo lepší nebýt tady vůbec, než přežívat takhle.
Zvracení bylo poznat, cítit, slyšet. Ale nikdo to se mnou neotevřel. Přitom museli vidět, že se něco děje – táta, máma, prarodiče, učitelé. Možná nevěděli přesně co, ale něco vnímat museli.
Jediná ségra se snažila tohle téma otevírat, ale každý ji odbyl, smetl to ze stolu. Hlavně neřešit nic nepříjemného. Ségra měla svůj vlastní život, vlastní trápení... Udělala pro mě, co v danou chvíli mohla..
Já jsem byla ráda, že mě všichni nechávají být, protože jsem nechtěla, aby se TO řešilo. Zpětně si ale říkám, jak moc mi je to líto. A jak moc ve mně bublá vztek. Pocit opuštění a osamělosti. Bylo to jako zoufalé volání o pozornost, na které nikdo neodpovídal.
Napadá mě, že kdyby mě někdo chytil za ruku, kdybych v tom nebyla tak sama, možná bych nemusela většinu života strávit se sebenenávistnými myšlenkami.
Jediná konfrontace, se kterou jsem se tehdy setkala, přišla při ošklivém rozchodu. Strávila jsem několik let v toxickém vztahu s někým, kdo si na mně vybíjel vlastní nejistoty. Při jedné z hádek na mě řval, že jsem hnusná bulimička. Bylo to poprvé, co to někdo oslovil. Bolelo to. Ale ještě víc bolely věty, které mi zněly uvnitř: „Tak tys to věděl, a nechal jsi mě v tom? Vytáhl jsi to až teď, když mi chceš ublížit?“
Před deseti lety jsem poznala současného muže. O mém vztahu k jídlu jsem mu řekla, ale vlastně jsme to víc neřešili. Myslím, že dodnes neví, jak o tom mluvit, a já to chápu. Sama se to teprve učím. On sám vyrostl v rodině, kde se řeší víc kvantita než kvalita jídla, kde jídlo dominuje rodinnému programu, a nikdy se s takovým tématem nepotýkal. S mým nynějším mužem nastalo období, kdy se mi podařilo třeba i měsíc nezvracet. Byl to dočasný klid v bouři, která jednou za čas přišla. Spouštěčem byl pro mě často alkohol, asi i proto, že bývá často provázený jídlem.
První opravdu světlý bod – první chvíle, kdy jsem pochopila, že v tom nejsem sama – přišel, když jsem se dostala do běžeckého projektu, který nabízel podporu ženám s různými duševními obtížemi. Nebyla jsem tam sama, kdo procházel poruchou příjmu potravy, což samo o sobě bylo pro mě nové – možnost sdílet prostor a tíhu s psychoterapeutickou podporou. Naším sportovním cílem bylo uběhnout půlmaraton, ale já jsem na té cestě našla hlavně komunitu. A objevila jsem, že běhání mě může bavit, skutečně bavit, že to nemusí být jen trest pro tělo.
Chvíli mi bylo dobře. Pak přišel stres a já jsem do toho zase spadla. V mé hlavě to fungovalo černobíle: buď jsem v pohodě úplně, nebo vůbec. Jako by bylo jedno, že se mi předtím několik měsíců dařilo – jedním uklouznutím se všechno smazalo.
Teď vidím, jak nefér vůči sobě to bylo, ale tehdy jsem k sobě nedokázala být dostatečně vlídná a proměnit to uklouznutí v učení.
Přelomové bylo moje první těhotenství. Došlo mi, že „tohle” už není jen o mně. Zakázala jsem si zvracet. Po narození dcery jsem to sice ještě párkrát udělala, ale když začínala vnímat, řekla jsem si, že nedopustím, aby mě takhle viděla.
Držím se dodnes, ale často, když jsem unavená, když jsem ve stresu, mám tendence utíkat k jídlu. Když pak sním víc jídla, honí se mi hlavou výčitky. Záhy přijde myšlenka na zvracení – a s ní další sebeobviňování. Nejvíc pomáhá začít dělat něco jiného, jít se třeba projít.
Vztah s mou mámou byl komplikovaný a dodnes cítím křivdu, že mě v tom tehdy nechala. I když vím, že měla vlastní starosti, smutek, křivdy. Ale dnes to sama jako máma nedokážu pochopit.
Bulimie je dodnes jako Pandořina skříňka zastrčená vysoko na polici, kterou jsme se naučily obcházet. A tak s tím pracuji hlavně ve vlastní rodině. Chci, aby obě dcery věděly, že mi můžou říct všechno.
Trápení s lupénkou jsem začala řešit pomocí čínské medicíny. Radikální úpravy se týkaly zejména jídelníčku: nejíst lepek, brambory ani většinu věcí, které jsem měla ráda… Čtyři měsíce jsem to držela a lupénka se opravdu zlepšila. Jenže jsem taky zhubla a opět jsem se dostala do úzkostí a strachu z jídla. Uvědomila jsem si, že tenhle striktní přístup pro mě není cesta. Že je mi možná lépe fyzicky, ale vracím se někam, kde už nikdy být nechci. Zákazy, dodržování, strach.
Poslední měsíce zase chodím na terapie. Dlouhou dobu jsem žila to, v čem jsem vyrostla: „Hlavně nic neřešit, radši o tom nemluvit."
Ale pokud chci věci změnit, musím na nich pracovat a přestavovat zajeté koleje, přepisovat nefunkční vzorce.
Taky jsem se nadchla pro jógu, která mě zpřítomňuje a napojuje na tělo. Soustředit se na to, jak tělu je. Vnímat ho v různých polohách. Vědomě dýchat. Jóga ctí pravidlo neubližování – nejen ostatním, ale i sobě. Na to myslím, když mám tendence svoje tělo tlačit někam, kde mu není dobře.
Nemám vyřešený vztah k jídlu, a možná nikdy mít nebudu. Tíží mě to hlavně kvůli mým dvěma dcerám. Starší z nich je moje kopie – emočně i vzhledově. To, co nás spojuje, je víc než genetika: zdědila po mně i lupénku. Nemůžu v ní nevidět malou sebe, a samozřejmě to ve mně pracuje.
Strach z toho, že se jí někdy stane to, co mně, že jí jedna hloupá poznámka zničí půlku života, že půjde stejnou trnitou cestou, mě často paralyzuje.
A tak když vidím, že víc jí, často mě napadne říct, ať už si další jídlo nedává, ať nedopadne jako já. Hrozně moc nechci, aby ji na schodech zastavil kluk s větou o velké prdeli. Co můžeme pro děti dělat, je dávat jim najevo, že je přijímáme takové, jaké jsou. Je to dost na to, aby jednou nespadly do stejného začarovaného kruhu? Co když mým holkám někdo taky řekne poznámku, která je už nikdy nepustí? Jak je ochránit, aniž bych je přitom nezúzkostnila svým vlastním strachem? Jak na ně nepřenášet svoje témata? To ve mně bolestivě pracuje.
Přeju si, aby se jídlo jednou stalo běžnou součástí mého života, ne jeho středobodem. Začínám na tom pracovat u sebe – abych mohla být vzorem pro svoje dcery.
Fotografie: Lesana Hodek
Text: Lada Brůnová
Odborná garance: Tereza Maková
3pe fotoprojekt
Fotoprojekt 3pe zachycuje autentické příběhy lidí se zkušeností s poruchou příjmu potravy. Lidí, kteří vedli nebo vedou zápasy se sebepřijetím a se společenskými tlaky na vzhled. Prostřednictvím citlivě pojatých fotografií a textů sdílíme jejich zkušenosti – vnitřní zápasy i hledání cesty k uzdravení. Věříme, že tím pomůžeme rozpustit některé z mýtů, které panují kolem poruch příjmu potravy, a přispějeme k porozumění, co lidé s těmito zkušenostmi zažívají.
3pe fotoprojekt je realizován za finanční podpory hl. m. Prahy. Děkujeme!