Navenek jsem byla krásná, milá a upravená, uvnitř zlomená a zoufalá
Alena pracuje na pozici HR a office manažerky. Věnuje se lidem, stará se o druhé. A dlouho si myslela, že je to smysl jejího života – být tu pro ostatní. Být ta hodná, ta usměvavá, ta, kterou mají všichni rádi. Řadu let věřila, že se jí osamělost vyhne, když bude štíhlá. „Když budeš tlustá, nikdo tě nebude chtít,“ slýchala doma. Když zhubla první kila, okolí ji zachumlalo do opojných slov. Čím víc Alenu lidé obdivovali, tím víc o to nechtěla přijít. A tak jídla, která snědla, sedmnáct let odčiňovala zvracením. Každý večer si říkala, že už to nikdy neudělá. A pak to udělala znovu.
Bylo mi sedmnáct a byla jsem na cestě na rande s mým prvním klukem. Jen tak mezi řečí řekl: „Máš bříško.“ Nemyslel to zle, ale já jsem si tu větu přeložila po svém: jsem tlustá, nejsem dost dobrá. A okamžitě jsem začala přemýšlet, jak zhubnout. Nechtěla jsem o něj přijít. Děsila jsem se, že mě opustí ve chvíli, kdy jsem tak moc potřebovala, aby mě někdo miloval, kdy jsem tak moc někoho potřebovala milovat já.
U nás doma se vždycky posuzovalo podle vzhledu. Maminka jedla málo, servírovala si jídlo na malé talíře, porovnávala sebe i nás. Mluvila o tom, jak vypadají druzí, jak vypadáme my. Říkala mi, že když budu tlustá, nikdo mě nebude chtít. Zpětně si myslím, že mi nikdy neodpustila, že po porodu výrazně přibrala – a celý život pak s váhou bojovala.
Starší sestra byla ta společenská, kterou všichni milují. Jemná, drobná, oblíbená princezna. Já jsem byla „Alča“. Ta silnější, ta chytřejší, ta, co „měla být kluk“.
Naši si přáli syna a mně to bylo často připomínáno. Vedle sestry jsem opravdu působila mohutně. Slýchala jsem, že mám silná ramena, že nemůžu nosit šaty na ramínka. Ty věty ve mně zůstaly, oblékám se podle nich dodnes. Když jsem jela na prázdniny s babičkou, dostávala jsem „kázání“, ať hlavně nepřiberu. A po návratu? První cesta vedla na váhu.
Věřila jsem, že když budu tlustá, nikdo mě nebude mít rád. Ostatně přesně to mi doma říkali. A já jsem nechtěla zůstat sama. Chtěla jsem zhubnout, a napadlo mě: co kdybych jídlo vyzvracela? Zvracet jsem totiž uměla skvěle. Už jako malá jsem nesnášela maso, ze kterého se mi zvedal žaludek. A ten se mi zvedal i ze stresu. Takže zvracení pro mě nebylo cizí, nepřišlo mi nijak odpudivé. Vlastně mi nepřišlo vůbec jako problém. A když jsem zjistila, že jídlo můžu sníst a pak se ho zbavit, stalo se to součástí mé každodennosti.
Ve škole nám pouštěli vzdělávací filmy o poruchách příjmu potravy. Měly nás varovat, ale mně se staly návodem.
Zhubla jsem. A lidé mě chválili. Na těch jejich nových slovech jsem byla závislá. Na tom, že mi někdo řekne, jak dobře vypadám. Na uznání. Na pocitu, že jsem konečně „dost“. Ale čím víc mě lidé obdivovali, tím víc jsem chtěla být ještě hubenější. Dokonalejší. Nezastavitelná. Závislá jsem nebyla jen na obdivu. Byla jsem závislá na tom být oblíbená.
Bulimie mi ničila život. Brala mi radost, sebedůvěru i naději. Jídlo. Zvracení. Plánování. Váha. Kontrola. To všechno ovládalo celý můj svět. Jídlo se stalo středobodem vesmíru.
Cestou z práce jsem plánovala, co si koupím. Přejím se, vyzvracím, uleví se mi. Stalo se to mým smutným rituálem. Útěchou i trestem zároveň. Po těžkém dni jsem se „odměnila“. Často jsem celý den nejedla, jen abych si „šetřila“ jídlo na večer. Po druhém soustu už jsem jen cpala jídlo do sebe – bez vnímání chuti nebo vůně.
Jedla jsem, dokud jsem nebyla plná k prasknutí. A pak jsem se vyzvracela. Ulevilo se mi. Hlavně, že nepřiberu.
Když jsem měla volný den, dokázala jsem zvracet i sedmkrát denně, abych si udržela váhu. Úspěšný den byl takový, kdy jsem vůbec nejedla – protože jsem nemusela zvracet.
Radost jsem zažívala jen tehdy, když klesla váha. Když mi byly velké kalhoty. Vážila jsem se několikrát denně. Nižší číslo na váze rovná se spokojenost. Vyšší? Zničený den. Byla jsem schopná zrušit plány, nejít mezi lidi, protože by si určitě všimli, že jsem přibrala. Ve skutečnosti si ale celou dobu nikdo ničeho nevšiml. A právě to je na té nemoci tak zrádné – že ji okolí často nepozná. Nemusíte být vychrtlá postava z učebnice. Já byla normální postavy, jen s mírným kolísáním váhy.
Navenek jsem byla krásná, milá a upravená, uvnitř zlomená a zoufalá. Nejednou s myšlenkou, že se už ráno nechci probudit.
Nezvracela jsem doma, ale u babičky. Tajemství přetrvalo, i když jsem se odstěhovala. I když jsem byla vdaná a žila s partnerem, nikdo nic nepoznal. Tak dobrou herečku ze mě nemoc udělala.
Moje tělo fungovalo v nouzovém režimu. Zadržovalo vodu, otékala jsem. Bulimie si po letech vybírala svou daň. Zničila jsem si trávení, mám extrémně přecitlivělé zuby, zničenou sklovinu. A bulimie mi vzala ještě něco – sedmnáct let jsem neměla normální cyklus, a i když se mi po uzdravení vrátil, přání mít kompletní rodinu se nenaplnilo.
Uvědomila jsem si, že potřebuji pomoc. Svěřila jsem se sestře. Je zdravotní sestra a objednala mě k psychiatrovi. Byl ostrý, ale pravdivý. „Jak chcete mít rodinu, když se sama nemáte ráda?“ Tvrdá věta, kterou jsem potřebovala slyšet. Nechala jsem si říct. A když mi dal návod, jako správná perfekcionistka jsem ho následovala krok za krokem.
Věnovala jsem se studiu, zkoumala jsem mechanismy nemoci. A k tomu jsem se učila i to, jak znovu normálně jíst. Snažila jsem se pochopit, proč právě já.
Sedmnáct let. Tolik času, který jsem měla pocit, že jsem hodila do koše.
Po prvním setkání s psychiatrem jsem vydržela tři týdny bez zvracení. A pak jsem se přejedla müsli. Seděla jsem na posteli a nenáviděla se. Zklamala jsem. Nejhorší zklamání bylo to, které přicházelo sama ze sebe.
Celou tu dobu jsem si psala deník, do kterého jsem zaznamenávala všechny své malé výhry: dny bez zvracení, okamžiky, kdy jsem byla na sebe pyšná. I přes škobrtnutí jsem se dokázala vrátit, zapsat další úspěšný den. A pak další.
Naučila jsem se k sobě mluvit mile, byla jsem na sebe hodná.
Vytvořila jsem si strategie co jíst, jak jíst. Fungovala jsem jako robot bez emocí. Jídlo bylo palivo, ne odměna. Pomohly mi kalorické tabulky – ukazovaly mi, že jím „správně“. Ale později jsem pochopila, že i ony se mohou stát pastí, a tak jsem je jednou smazala.
Můj spouštěč? Když mi padly plány. To byl okamžik, kdy moje ruce chtěly sáhnout po jídle. Ale naučila jsem se utéct z místa, kde ty myšlenky přicházely. I kdyby to mělo být jen si dojít pro šampon, vzít auto a jet se jen tak projet po okolí. Nebo jsem přerovnala šatník. Cokoliv, co přerušilo myšlenkový vzorec.
Jídlo jsem nedělila na zdravé a nezdravé, ale na bezpečné a nebezpečné. Na začátku to bylo pár jídel pořád dokola. Ale to nevadilo, byla jsem po nich v klidu. Nepřejídala se. Nezvracela.
Objevila jsem běhání a díky němu jsem začala vnímat jídlo jinak – jako palivo. Chtěla jsem jíst tak, aby tělo fungovalo, aby se mu líp běhalo. Rozhodla jsem se jíst častěji, abych předešla vlčímu hladu. A vyhodila jsem osobní váhu.
Věnovala jsem se dennímu stacionáři. Ukázalo mi to, že nejsem sama.
Společně jsme snídali. A já si měla každý den přinést dva kusy pečiva. Pečivo, pro mě tehdy největší strašák. Pamatuju si, jak jsem stála v obchodě a brečela, protože jsem hledala to nejlehčí. Takové, které splní zadání, ale zároveň mě neděsí. Nakonec jsem ho dala do pytlíku a šla. Pomohlo i to, že už o mé nemoci věděli ostatní. Nechtěla jsem zklamat je – ani sebe.
Znovu jsem začala žít. Chodit mezi lidi. Zkoušet nové věci. Dýchat. Můj režim byl ale stále dost rigidní. Po letech jsem ale pocítila, že je čas pustit kontrolu. Dnes nekoukám na menu v restauraci předem. Odinstalovala jsem kalorické tabulky. Ráno nemyslím na jídlo. Užívám si pomalé víkendy. Snídaně s přítelem.
Když jsem sama doma, někdy mě napadne, že bych se mohla přejíst. Nemoc se připomene.
Ale já už se rozhodla, že to dělat nechci. Dokážu mít na stole bonboniéru a vzít si jen jeden bonbon. I když se nemoc připomene, ten závěr je důkazem, že ve mně dnes vítězí jiný hlas.
Hlas, který se nebojí být laskavý. Hlas, který umí říct: „Už to dělat nechci.“ A to je obrovská věc. Už devět let jsem v jídle svobodná. Užívám si život takový, jaký je. Radost nacházím v obyčejnostech. Ne v tom, že na mně plandají kalhoty. Mám úžasného přítele, malého pejska, cestuju, jsem teď a tady. Tu zkušenost dnes vnímám jako svou sílu. Jsem peer konzultantka a jsem na to hrdá. Nestydím se za svůj příběh. Vyprávím ho, sdílím ho. Pravidelně docházím do svépomocné skupiny Anabell.
Ne každý den je bez mraků. Ale to, že jsem se z té nemoci dostala, je pro mě důkaz, že zvládnu všechno.
Fotografie: Lesana Hodek
Text: Lada Brůnová
Odborná garance: Tereza Maková
3pe fotoprojekt
Fotoprojekt 3pe zachycuje autentické příběhy lidí se zkušeností s poruchou příjmu potravy. Lidí, kteří vedli nebo vedou zápasy se sebepřijetím a se společenskými tlaky na vzhled. Prostřednictvím citlivě pojatých fotografií a textů sdílíme jejich zkušenosti – vnitřní zápasy i hledání cesty k uzdravení. Věříme, že tím pomůžeme rozpustit některé z mýtů, které panují kolem poruch příjmu potravy, a přispějeme k porozumění, co lidé s těmito zkušenostmi zažívají.
3pe fotoprojekt je realizován za finanční podpory hl. m. Prahy. Děkujeme!